Po stopách Vikingů a trollů do Skandinávie

13.06.2022
Podhůří Beskyd ovládlo suché a horké léto. Teploty šplhají den co den přes třicítku a ostré letní sluníčko vysává každičkou kapičku vody, která se před ním nestihla schovat. Ta tam jsou vlahá jarní rána a osvěžujíci večery s dekou okolo ramen. Upachtěni z horkých letních dní lačně vyhlížíme poslední školní den a opět se těšíme na procházky v mokré trávě, na osvěžující deštík a na sbírání borůvek v hlubokých lesích Skandinávie. Letos jsme po jarní cestě na Balkán sluníčkem dobiti dostatečně. Je čas vydat se na sever…

První noc trávíme ještě v německém Neustadt-Glewe (53.3811489N, 11.5864143E). Tohle malebné středověké městečko bylo poprvé písemně zdokumentováno roku 1248. Městu dominuje menší hrad postavený ve 13. století, nestarší dochovaný opevněný hrad celého Meklenburska. Okolo hradu se rozprostírá park protkaný vodními kanály a množstvím pěších stezek, které vás zavedou do nádherného historického centra plného kouzelných historických domů včetně radnice z roku 1806. V městečku naleznete také neobyčejný raně gotický kostel s honosnou kazatelnou z roku 1587. Zvonice tohoto kostelíka není, jak by se dalo čekat, součástí stavby. Kostelní zvon se ukrývá v hrázděném přístavku z 18. století. V Neustadt-Glewe se také nacházela mezi lety 1944 až 1945 jedna z odnoží ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Lágr, původně připravený pro 300 vězeňkyň, se stal v zimě vězením až pro 900 žen především z Polska a Běloruska. Při tzv. pochodech smrti zde přebývalo až na 5 tisíc vězňů. Dnes tyto hrůzné okamžiky dějin připomíná už jen památník a expozice místního muzea.

Cestou na sever tankujeme u městečka Schleswig a vlastně úplnou náhodou objevujeme starou vikingskou osadu Haithabu s úžasně propracovaným muzeem vikingské historie (54.4991799N, 9.5689557E). Osada vznikla někdy v polovině 8. století n. l. a brzy se z ní stalo dokonce nejvýznamnější severoevropské obchodní centrum. Obyvatelé osady však měli ke šťastnému životu daleko. Archeologické vykopávky prokázaly, že se místní obyvatelé dožívali s bídou 40 let. Osada byla také mnohokrát dobyta a nakonec pravděpodobně v 11. století zaplavena zvyšující se hladinou moře. Dalším generacím však tato tragédie přinesla přece jen něco pozitivního. Pod vodou a bahnem zůstaly pozůstatky osady skvěle zachovány a my tak velkou čast objevů dnes můžeme shlédnout v místním muzeu. Od roku 2018 je také Haithabu zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

A pak už překračujeme pomyslné hranice do Dánska. Po upraveném Německu je všechno snad ještě více uhlazené a vlastně si žije i svým vlastním pomalým tempem. Tak, aby nikomu nic neuteklo, aby si každý mohl vychutnat svůj šálek kávy, vstřebat tu krásu kolem sebe. A nebo v nás ten pocit vzbuzuje jen Møgeltønder (54.9408526N, 8.8080117E)? Uvidíme… Každopádně tahle vesnička s osmi sty obyvateli na nás působí doslova jako onen balzám na duši. Být jinde, snad si i řeknete, že tu prostě chcípl pes. Tady nikoli. Tady načerpáte energii na mnoho dní dopředu, tady s každým krokem doslova ucítíte sílu, kterou do vás tohle místo vlévá. Přitom se vše vlastně točí jen kolem hlavní ulice lemované mladými lipami a domy s malebnými, mnohdy doškovými, střechami. 

Na konci hlavní ulice se nachází kostel z 12. století, v němž naleznete vůbec nejstarší dosud funkční dánské varhany. Kostel je obestoupen nebývale udržovaným hřbitovem v jakémsi parkovém stylu. A na začátku ulice? Tady, ukryti před zraky turistů, občas přebývají v malém zámečku členové královské rodiny. 

Po poklidném ránu a procházce v zámecké zahradě se vydáváme dále na sever, na ostrov Rømø. Nejjižnější ostrov Dánska v Severním moři je s pevninou spojen dlouhou kamennou hrází, ze které můžete pozorovat různé druhy ptáků a krav pasoucích se okolo mokřadů. Ostrov patří k druhému největšímu dánskému Národnímu parku Vadehavet. Tím prvním je Národní park Severovýchodní Grónsko. Pozorovat zde můžete mimo jiné racky, rybáky, volavky, a výjimečně dokonce tuleně. My jsme však na ně štěstí neměli. Na nekonečně dlouhé a široké pláži (55.1411901N, 8.4806820E) poseté malými dunami jsme nalezli pouze jeho torzo, které vyplavilo zvlněné moře. 

Velké duny naleznete pak také zde 55.7676594N, 8.1819586E. K dunám vede nádherná cesta bezi borovicemi, vřesy a planými růžemi. Tyto duny se nacházejí až za Ribe.

A pak už míříme do Ribe (55.3245807N, 8.7579262E) - nejstaršího města celé Skandinávie. První písemné zmínky o městečku se datují do poloviny 9. století. Osada však byla založena pravděpodobně již o více než století dříve. V nádherném historickém centru lemovaném hrázděnými domy se nachází románská katedrála a své stopy zde zanechala dokonce i dánská královna Dagmar, dcera Přemysla Otakara I. V areálu zříceniny královského hradu si můžete prohlédnout její bronzovou sochu. Nám však bohatě stačí nasávat místní atmosféru a jen tak se brouzdat uličkami, kochat se hrázděnými domy a sem tam si přivonět k všudypřitomným růžím.
Kousek pod fjordem Ringkøbing se rozkládá, obklopeno trávou porostlými dunami, malé městečko Nymindegab. V tomto městečku můžete v místím muzeu (55.8174248N, 8.1973549E) přičichnout k práci místních umělců a prohlédnout si také kostru velryby. Pro děti zde bývá připraven velmi zajímavý program. Mohou si např. v rámci jakési muzejní "školy" vyrobit ze dřeva lodičku nebo namalovat obraz. Celé muzeum je provoněno lahodnými skořicovými "šneky". Součástí muzea je totiž malá kavárnička, ve které můžete při šálku výborné kávy vstřebat veškeré své dojmy z dánského umění i zručnosti.
Fjord Ringkøbing, pod kterým se městečko nachází ještě nedávno býval zátokou. Vlivem vody a větru se však postupem času proměnil v lagunu, která je dnes významnou přírodní rezervací. Mělký fjord obklopují mokřady i rozsáhlé louky a své útočište zde nalézá značné množství ptáků. V horní polovině fjordu se v městečku Hvide Sande (Bílé písky) nachází umělý kanál, který fjord spojuje se Severním mořem. Holmslandské duny, které celou oblast obklopují, ideální povětrnostní podmínky pro různé vodní sporty, skvělá síť cyklostezek i jedinečné podmínky pro ryborov z této oblasti dělají velice oblíbenou turistickou destinaci.
Pomalu opouštíme Severní moře a kolem nádherných dánských fjordů projíždíme městem Aalborg do Kočičí díry. Aalborg je vůbec fascinující město! Oblast byla osídlena již kolem roku 700 n. l. a záhy si vydobyla díky své jedinečné pozici v Limfjordu své místo na slunci. Za tunelem, kterým podjedete fjord, se dálnice rozdvojuje. Můžete se odtud vydat do Hirtshals, odkud odjíždějí trajekty do Švédska i Norska, nebo směrem k Baltskému moři. My však naši cestu Dánskem v Hirtshals neukončíme, nejprve tunelem fjord podjedeme, a pak se zase zvedacím Mostem lítostí vracíme zpět. Máme totiž štěstí. Most je zrovna otevřen a pod ním proplouvají nádherné lodě, kterým by jinak mosty v Aalborgu zkřížily cestu. A poté znovu podjedeme tunelem fjord a dálnicí míříme směr Frederikshavn ke Kočičí díře. 

Kočičí díra (v originálu Kattegat) je úžina spadající již pod Baltské moře. My své další útočiště nacházíme na pláži Jerup Strand (57.5454701N, 10.4392944E). Moře je tady mělké a plné nádherných mušliček, medúz a malých krevet, které holky s nadšením loví. Kousek od pláže je vystavěno několik útulen a hygienické zázemí včetně domečku se dřevem na gril. Celá pláž je ostatně jeden živoucí organismus. Kousek od nás si opatrné dánské sluníčko užívá obrovské hejno mořčáku a racků, nevelké duny jsou porostlé svízelí, jetelem, jestřábníkem a velkými trsy komonice. Na severní části pláže můžete dokonce nalézt velmi vzácné orchideje. 

Po zaslouženém odpočinku v Kočičí díře míříme opět směrem na západ, k největším pohyblivým dunám v celé severní Evropě (57.6548061N, 10.4090136E). Duny se rozkládají na ploše dvou kilometrů čtverečních a dosahují až 40metrové výšky. Na rozdíl od jiných dánských dun zde nebyla příroda prakticky téměř nijak usměrněna. Duny si tak žijí svým vlastním životem a každým rokem se zhruba o 15 metrů posouvají směrem na severovýchod. Ostatně důkazy hovoří za vše. V dunách dodnes můžete spatřit věž kostela, který nemilosrdný písek zřejmě na řadu desetiletí pohltil. 
Naším dalším cílem je významné vikingské pohřebiště a osada Lindholm Høje (57.0785732N, 9.9135038E), jejíž nejstarší část vznikla snad již okolo 5. století n. l. Archeologické výzkumy zde odhalily na sedm set hrobů, většinou uspořádaných do tvaru vikingské lodi či trojúhelníku. Díky tomu, že celou oblast postupně zasypával a konzervoval písek, je dnes toto pohřebiště velmi zachovalé a působí na nás nezvykle poklidně, snad až uklidňujícím dojmem. Kdo by to o pohřebišti řekl, že?
Po poklidném pohřebišti u Aalborbu míříme přímo do nitra jazzového festivalu v Aarhusu. Parkujeme u přístavu (56.1654715N, 10.2192108E) v centru veškerého dění. Jazzové kapely tady doslova cestují po místních barech a restauracích a vtahují nás do té jedinečné přímořské atmosféry Aarhusu. Procházíme se okolo přístaviště, všude kolem nás projíždějí usměvaví cyklisté, a dokonce i medúzy se v kanálu vlní do rytmu jazzu. Racci křičí jako o život. Nikde, opravdu nikde, jsme nezažili tak ukřičené racky. Snad se snaží do světa vykřičet svou radost ze života. A stejné nadšení pozorujeme i v samotném centru města. Tady to tepe životem, lidé si užívají každičký drink v ulicích, každé pivo v orosené skleničce, tady snad nikdo nemá žádné trable. A pokud ano, tak sedne na kolo a ujede jim. Takový je prostě Aarhus. Druhé největší město Dánska, jedno z nejvýznamnějších univerzitních měst celého království.

Vlastně úplnou náhodou po cestě k našemu dalšímu nocovišti objevujeme runové kameny v Jellingu (55.7565357N, 9.4211602E). Celá oblast, která je dnes pod ochranou UNESCO, vznikla pravděpodobně v 10. století položením prvního runového kamene, který nechal pro svou manželku vytvořit první dánský král Gorm Starý. Na tomto kameni se nejspíše poprvé objevuje v písemné podobě zmínka o Dánsku. Větší z kamenů, které zde naleznete, nechal vytvořit Gormův syn Harald Modrozub. Tomuto kameni se dnes říká "křestní list Dánska", protože oslavuje Haraldovo dobytí Dánska a Norska a odvrácení Dánů od pohanství ke křesťanství.

Je téměř nemyslitelné toulat se s dětmi Jutským poloostrovem a vynechat městečko Billund, v němž se nachází nejstarší Legoland na světě! Tento zábavní park byl otevřen 7. června 1968 jen kousek od původní továrny a každý rok dělá radost více než dvěma milionům velkých i malých. Málokdo ale ví, že otec Lega, Ole Kirk Christiansen, byl původně úspěsným truhlářem a tvůrcem úspěšných dřevěných hraček. Rád však experimentoval, a tak si v roce 1947 pořídil lis na plasty a začal zkoušet, co nový materiál umí. Kdo tehdy mohl tušit, jaké impérium nakonec vytvoří! Na počátku byly jeho plastové stavebnice téměř neprodejné a prim stále hrálo oblíbené dřevo. Svět se ale mění, nastupují nové materiály i technologie a z malé rodinné firmičky najednou vzniká celosvětový fenomén, který nechybí snad v žádném dětském pokojíčku.

Dánsko je bezesporu země mnoha tváří. V jihovýchodní části ostrova Fyn, na kterém se narodil Hans Christian Andersen, se rozprostírá, obklopen úžasnými zahradami, nejzachovalejší renesanční vodní zámek Egeskov z roku 1554 (55.1720268N, 10.4886786E). Kousek od něj se můžete dokonale ztratit v několik set let starém bukovém bludišti nebo se toulat nádhernými muzei plnými historických kočárů, aut nebo letadel. A že je to zámek opravdu unikátní, dokazuje i fakt, že se v roce 1986 dočkal své věrné kopie až v dalekém Hokkaidu! 
Až na samém konci jihovýchodního dánského ostrova Møn, první biosférické oblasti Dánska, se nachází jeden z nejoblíbenějších dánských přírodních úkazů - Møns Klint (Bílé útesy ostrova Møn). K 6 km dlouhým křídovým útesům se dá dostat řadou stezek v bukových lesích. My jsme si zvolili stezku k nejvyššímu vrcholu utesů (54.9824110N, 12.5258759E), který se nachází 128 m. n. m. A pak zase pěkně dolů po 500 schodech až k nádherné pláži přímo pod útesem, kolem které se prohání kupa plachetniček. Zdola můžeme totiž útesy hezky zkoumat. Jsou složeny z milionů miniaturních živočichů, kteří na naší planetě žili před 70 miliony lety. Zkameněliny některých měkkýšů lze dokonce najít na tomto místě i dnes. A pokud budete mít štěstí, třeba zde v bukových lesích na útesech spatříte i vzácného modráska černoskvrnného nebo některou z 18 druhů orchidejí, které se zde vyskytují.

A pak už zbývá jen pomyslný krůček do Švédska. Poslední krůček přes Öresunský most. 

Ale ještě před tím nás čeká návštěva jednoho z nejhezčích evropských měst - návštěva Kodaně. Oblast okolo hlavního dánského města byla pravděpodobně osídlena již před 4.000 lety př. n. l., ale hlavním městem se Kodaň stala až v 15. století n. l. Parkujeme prakticky úplně v centru (55.6881555N, 12.5922785E) a vlastně ani žádné velké plány nemáme. Necháváme se unášet kodaňským životem, nasáváme místní atmosféru, jen tak se procházíme městem, parky, botanickou zahradou, po pobřeží i kolem kanálů. Tu se zdržíme na lahodnou kávu, jinde si zase smočíme unavené nohy v moři, ochutnáme nejlepší kodaňskou zmrzlinu, prohlédneme si střídání královských stráží nebo si lehneme do sytě zelené trávy v botanické zahradě. Plánů netřeba. Kodaň vás sama vtáhne do svého rytmu a ukáže všechny své krásy sama. 

Je však na čase pokračovat dál, přes 2. největší pevný most světa (Öresunský most) až do Švédska. Přejezd do další země Evropské unie vede nad vodou, ale také podvodním tunelem. Celá cesta měří 16 kilometrů a dovede vás do švédského přístavního města Malmö.

My však míříme o něco jižněji ke Skanör med Falsterbo, dvěma městům - Skanör a Falsterbo - která byla v roce 1754 sjednocena v jedno jediné. Tohle místo bývá často označováno jako nejmalebnější přímořská oblast celého jižního Švédska. S vyhřátým bílým pískem a modrou oblouhou zde totiž kontrastují malebné plážové domečky hrající všemi barvami. 

Ale pak už se přesouváme k pláži Sandhammaren (55.3872654N, 14.1944317E), pláži s hedvábně jemným pískem a dunami, která byla dokonce několikrát oceněna titulem Nejlepší pláž Švédska. Tím však veškerá romantika končí. V minulosti to totiž bylo velmi obávané místo plné pirátů, kteří projíždějící lodě mátli falešnými světly. Zmatení kapitáni pak často navedli své lodě na mělčinu a ztroskotali. Kousek od pláže se tak dnes nachází zřejmě největší pohřebiště lodí v celém Švédsku. Ale tím "plážová" nej nekončí. Severně od pláže, v malebných lesích plných vřesů a lišejníků, se nachází nejseverňjší populace losů celého Švédska.

A opět zpátky do historie… Cestujeme dále po švédském pobřeží směrem na východ až k impozantnímu megalitickému monumentu Ales stenar (55.3884984N, 14.0624556E). Tento "malý Stonehenge" má tvar lodi, přičemž kameny na obou koncích jsou výrazně větší než ty ostatní. Vznikl pravděpodobné na konci doby železné a sloužil nejspíše jako sluneční hodiny včetně znázornění pohybu Měsíce. Během archeologických vykopávek byl na tomto místě objeven také hliněný hrnec plný lidských kostí. Hrnec i kosti však byly podle posledních výzkumů do blízkosti monumentu umístěny o něco později.

Z dávné minulosti je i naše další zastávka - Prästens badkar (55.6133881N, 14.2949011E) - nacházející se u městečka Vik. Tahle "mořská vana" je pravděpodobně prastará fosilní písečná sopka, která vznikla někdy před 500 miliony lety, a následně zkameněla. Nebylo by to zas až tak zvláštní, ostatně takovýchto prastarých sopek je v okolí asi stovka, ale tohle je pravděpodobně jediná písečná sopka na světě, která vystupuje nad hladinu moře.

Navečer už parkujeme u Tallholmen badplats (56.1838938N, 15.5389265E), příjemné písečné pláže obklopené borovicemi poskytujícími v parném dni příjemný stín. Do vody zde vede několik mol a navečer připlouvají ladné labutě. Voda je zde krásně teploučká. Ani se nechce věřit, že jsme až ve Švédsku. U pláže se nachází kiosek se základním zbožím a na druhé straně celého výběžku pak malý přístav.

Kousek od našeho nocoviště, na ostrově v Karlskroně (56.1988901N, 16.3996281E), se nachází jedno z nejstarších muzeí Švédska, národní námořní muzeum. V muzeu se můžete ponořit do švédské námořní historie od roku 1522 (samotné muzeum vzniklo v roce 1752, v dnešní budově sídlí až od roku 1997). Pod vodou si prohlédnete vrak lodi z 18. století, ve výstavních halách pak ponorky (ponorku Neptun můžete prozkoumat dokonce zevnitř), modely lodí i lodě samotné. Na nábřeží u muzea kotví lodě, na které můžete dokonce vstoupit, např. plachetnice Jarramas, která byla na vodu spuštěna v roce 1900, nebo minolovka Bremön z druhé světové války.

Z poklidné Karlskrony míříme po 6kilometrovém mostě nad průlivem Kalmarsund na druhý největší švédský ostrov Öland. Úchvatná zemědělská krajina celého jižního Ölandu položená na vápencové planině je zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. 

My začínalme Öland objevovat od západního pobřeži v přírodní rezervaci Beijershamn (56.3883505N, 16.4352908E). Tato oblast je totiž významným hnízdištěm či místem odpočinku ptáků při tahu. Kromě kachen a racků zde z rozhledny i přímo při pobřeží pozorujeme obrovská hejna jespáků a také několik druhů motýlů. Tězko uvěřit, že se jich zde vyskytuje až okolo 650 druhů! Přitom zde byl kdysi plánován, a následně také vystavěn nový přístav, který však díky konstrukční chybě a nepřízni počasí stále zanášelo bahno a písek. Přístav nakonec zanikl a my tak dnes můžeme na tomto místě pozorovat bohatou přehlídku ptáků.

Ostrov Öland je doslova ostrovem větrných mlýnů, nacházejí se všude a dotvářejí zvláštní atmosféru také u nejznámějšího ölandského prastarého pohřebiště Gettlinge (56.3883505N, 16.4352908E). Od mladší doby bronzové po konec doby kamenné zde vyrostlo na 250 hrobů. Později však některé z nich byly zničeny a vyrabovány. Přes to všechno se jich asi okolo 200 pod dohledem mohutných větrných mlýnů zachovalo.
A pak už neskonale krásnou ölandskou krajinou plnou pastvin, oveček, krav a ptáků hurá na jih, na nejjižnější místo celého ostrova. Celému jižnímu výbězku dominuje se svými 42 m nejvyšší švédský maják Långe Jan (56.1988901N, 16.3996281E). Maják byl postaven nejspíše ruskými válečnými zajatci v roce 1785. U majáku se nachází ptačí stanice Ottenby. I zde můžete na pobřeží pozorovat řadu ptáků a to včetně labutí.
Unaveni z horkého letního dne míříme k vesničce Skärlöv (56.4231042N, 16.5801853E). I tato malinká líbezná vesnička se na Ölandu zapsala do historie. Jen 6 km od jejího pobřeží se 1. července 1676 potopila při nepovedeném manévru v bitvě vlajková loď švédského námořnictva. Kronan, jak se lodi říkalo, byla svého času jednou z největších lodí na světě a při osudové bitvě se na ní plavilo na 800 mužů. Zachránila se však pouze hrstka. Dnes leží Kronan více než 20 metrů pod hladinou Baltu a čeká, jaké další poklady z ní při každoročních průzkumech zdatní potapěči objeví.

Další den se vypravujeme k rujnám kaple sv. Birgitty (56.8201922N, 16.8389067E). Tato kaple ze 13. století byla opravdu zvláštním místem. Kromě bohoslužeb sloužila také obchodníkům k uskladnění jejich zboží. Význam kaple však začal velmi brzy upadat a ve stejném století, jako byla postavena, také přestala plnit svůj účel. V 16. století pak byla velká část kaple zbořena a my tak dnes můžeme mezi zlatavou trávou pozorovat jen zbytky obvodových stěn a torzo zdi u kněžiště.

A míříme opět do ölandských lesů, do tzv. trollího lesa! Z parkoviště (57.3419935N, 17.1185679E) se vypravujeme proti směru hodinových ručiček po pobřeží směrem k majáku. Naší první zastávkou je vrak škuneru SWIK, který v blízkosti břehu jedné bouřlivé noci roku 1926 najel na mělčinu a uvízl. Sedmičlenné posádce se naštěstí podařilo zachránit, loď však na břeh byla vyhozena až o neuvěřitelných 28 let později. Dodnes zde představuje jakýsi památník všech lodí, které zde zrádné mělké vody okolo severní části Ölandu nadobro uvěznily.

Pokračujeme jen o kousek dál po pobřeží na sever až k 900 let starému vykotlanému dubu. Dub se stal domovem hmyzu, ptáků, a dokonce i netopýrů, kteří sídlí v jeho dutinách. Tento dub se dokonce v minulosti používal i v námořnictví jako jakýsi orientační bod!

Ocitáme se opět o něco severněji, v tzv. dehtovém údolí. Dehet se používal k impregnaci dřeva a byl jednou z nejdůležitějších exportních surovin severního Ölandu. Dodnes v místech, kde se zpracovával, najdete velkou dehtovou díru a staré rezavé kolo. A odtud je to už jen malý kousek k moři s výhledem na 32 metrů vysoký maják Långe Erik nacházející se v zátoce Grankullaviken. Proti směru hodinových ručiček se pak opět vracíme kouzelným lesem zpět na naše parkoviště.

Na severozápadním pobřeží (57.3431951N, 17.0220267E) nedaleko od nejsevernějšího bodu Ölandu byly objeveny více než tisíc let staré vikingské hroby. Ostatky původních obyvatel zde leží v rakvích vyrobených z vápencových desek obklopených sutí a většími kameny. Archeologové v hrobech našli mimo jiné šperky, zbraně i předměty každodenní potřeby.

Hroby dnes vypadají vlastně jen jako velké hromady kamení, nicméně za zastávku tohle místo určitě stojí. Při pobřeží totiž nenaleznete obvyklý písek, ale obrovské kamenné desky.

Přesouváme se dále na jih k Byrums raukar (57.2224912N, 16.9522655E). Oproti naší předchozí zastávce zde mají útesy tvar komínů, které voda modeluje již okolo 490 milionů let. V té době se však dnešní Švédsko nacházelo jižně od rovníku a bylo obklopeno mělkým a teploučkým mořem plným korálů. Kolem se proháněli různí živočichové, kteří se v podobě fosílií uchovali ve vápencových komínech dodnes. Nelézt zde můžeme především různé vyhynulé hlavonožce.

Naší poslední zastávkou na Ölandu jsou ruiny opevněného hradu Borgholm (56.8664248N, 16.6394427E) nedaleko stejnojmenného hlavního města ostrova. Obyvatelé ani strážci Borgholmu se po celou jeho historii opravdu nenudili. Hrad byl mnohokrát napaden, mnohokrát změnil svého majitele, a nakonec 14. října 1806 vyhořel. A pokud se vám zdají dnešní rujny povědomé, vězte, že zde několik klipů včetně klipu k jednomu z nejznámějších hitů své doby Listen to your heart natočila známá švédská skupina Roxette.
Kousek od malebné vesničky Visserjärda se nachází velice zvláštní přirodní útvar - Antamåla Rör (56.5020937N, 15.5511246E) - ledovcová moréna tvořená pouze velkými, převážně žulovými, balvany. Tato moréna je 150 metrů dlouhá, 50 metrů široká a až 11 metrů vysoká. Velké balvany, které naleznete prakticky po celém jižním Švédsku, byly na svá nynější stanoviště dopravena ledovcem. Ale do takové podoby, jako vidíme zde (a ještě o dalších 30 km dál), se nikde balvany neseskupily. Nejspíše za to může rychle tekoucí voda z tajícího ledovce, která na místo dopravila obrovské kameny, ale písek a štěrk odplavila dále.

 

A pokud vás toto vysvětlení neuspokojuje, třeba na vás udělá dojem tohle vysvětlení... V lesích okolo místa výskytu balvanů bydlela prý obryně, kterou ale značně obtěžovaly zvony z blízké vesnice. Rozhodla se tedy zvonici zničit obrovskými balvany. Ty si posbírala v přilehlých lesích do své zástěry a zvonici jimi ostřelovala. Ale jak je všeobecně známo, obři nevidí dostatečne do dálky, takže se naší milé obryni příliš nedařilo. Celá rozezlená tedy všechny nasbírané kameny zahodila právě na Antamåla Rör.

Jižně od druhého největšího jezera Švédska, jezera Vättern, se rozkládá opravdu pozoruhodný národní park Store mosse (57.2874283N, 13.9559778E). Je to dokonce největší švédský mokřad a rašeliniště jižně od Laponska. Rozsáhlá rašeliniště zde vznikala před zhruba 8.000 lety. V půvabných borových lesích plných borůvčí se můžete toulat téměř donekonečna. Nebo se procházet po lávkách nad mokřady a kochat se nedočkavými masožravkami či se vydat pozorovat rozmanité mokřadní ptáky. V nepřeberném množství skvěle značených stezek si vybere každý. Mladá rodinka s kočárkem, nevidomý i zdatný turista.

A pak už míříme kolem jezera Vättern směrem na sever, k národnímu parku Tiveden.

U jezera Vättern se ale na okamžim zdržme. Na sever do národního parku míříme po jeho západním břehu. Ten není nijak hustě osídlen, všude se tak dá najít nějaká ta malá odbočka k jezeru (např. zde 58.4280734N, 14.4036891E). Jezero, na rozdíl od mnoha jiných jižních švédských jezer, není ledovcového, ale tektonického původu. Voda je zde průzračně čistá a vlastně je také zdrojem pitné vody mnoha okolním městům a obcím. Některé zdroje uvádějí, že voda z jezera je téměř všude bez jakékoliv úpravy pitná! 

Národní park Tiveden (58.7146126N, 14.5563401E) je v tuhle dobu učiněným rájem pro všechny milovníky borůvek. Ty jsou ve stínu borovic rozesety skoro všude. Konkurují jim jen vřesy a tu a tam nějaká ta kapradina nebo bahenní rostlinka. Národní park zde vznikl v roce 1983 a rozkládá se na zhruba 20 km². Cílem je zachovat zde neposkvrněnou přírodu, průzračná jezera a lesům umožnit přirozený vývoj bez lidských zásahů. Tady prostě a jednoduše před našimi zraky roste prales plný tetřevů, lišek, sov pálených, datlů a sporadicky lze spatřit také jeleny a losy.
A pak už nás čeká na nějakou dobu naše poslední švédská zastávka, jezero Humsjön (59.8214464N, 12.8812590E). Humsjön je jen jedno z mnoha švédských jezer, vlastně se ničím ani nijak do historie nezapsalo, ale je tu prostě báječně. Konečně nafukujeme i kajak a touláme se po lekníny posetém jezeře, nakoukneme na ostrůvek, který teď obývá jen rodinka racků a prostě jen tak nasáváme švédskou atmosféru. Je tady neskonale krásně a dokonce i téměř bez komárů. Kupodivu komáry zatím nepotkáváme vůbec nikde.

Překračujeme švédsko-norské hranice a míříme k městu Lillehammer, dějišti Zimních olympijských her 1994. Stoupáme vysoko nad město, až nad monstrózní skokanské můstky. Cesta se kroutí a neústupně míří nahoru. Parkujeme přímo nad můstky (61.1266789N, 10.4948883E) a po schůdkách se vydáváme zase dolů. Celé olympijské městečko i výhled do dalekého okolí se otevírá přímo před námi. Jenomže Lillehammer není pouhým synonymem pro zimní olympijské hry. V Lillehammeru se totiž nachází i jeden z největších skanzenů severní Evropy (61.1135498N, 10.4771220E). Maihaugen, jak se tento skanzen nazývá, vypráví norskou historii od pradávna až do současnosti. Hlavní dominantou je bezesporu kostel ze 12. století, ale usednout můžete i do lavic místní školy, počkat si (nejspíše zbytečně) na vlak na místním nádraží, nakouknout do věznice nebo si prohlédnout některou z dalších téměř 200 historických budov. Součástí Maihaugenu je i koncertní sál či olympijské muzeum.

Den zakončujeme rychlou prohlídkou roubeného kostela v Ringebu (61.5086872N, 10.1736766E) pravděpodobně z roku 1220. Kostel byl původně o něco menší. Roku 1630 započala jeho renovace a rozšíření a kostel při těchto úpravách získal svou nynější podobu včetně půdorysu ve tvaru kříže. Při archeologických vykopávkách, které zde proběhly na počátku 80. let minulého století, tady bylo objeveno přibližně 900 starých mincí a některé stavební prvky původního kostela, který ten nynější ve 13. století nahradil.

Pokračujeme dále na severozápad do národního parku Rondane, parku s deseti vrcholy vyššími než dva tisíce metrů nad mořem. Tento nejstarší norský národní park je významným stanovištěm stád divokých sobů. Oblast je to kupodivu poměrně suchá, plná bříz, vřesů a lišejníků. Díky malému množství srážek zde nehledejte ledovce. I sněhové plotny najdete v létě jen výjimečně. Zajímavé je, že podloží Rondane pochází z mělkého mořského dna, které se tady v Rondane vytvořilo před 500 až 600 miliony lety. Fosílie zde nenajdete, moře tady bylo nejspíše úplně bez života. Dnes je tomu však úplně jinak. Kromě snad až čtyř tisícovek sobů se tu prohání také losi, pižmoni, rosomáci, rysi, medvědi a výjimečně také vlci. My se národním parkem vydáváme s dětmi na nenáročnou túru k vodopádu Storulfossen (61.8117051N, 9.6843150E).

Míříme dále na severozápad až k úchvatných norským fjordům, zdolat slavnou Cestu trollů. Od národního parku se ale cesta mění. Vede kolem divokých řek, peřejí, vysokých skal i úchvatných vodopádů. Nestačíme se rozhlížet, kochat i zastavovat. Je to prostě neskutečná nádhera. Zvláště vodopád Slettafossen (62.3255501N, 8.0777480E) na řece Rauma valící se v hluboké rokli, až dech se tají…
… a nebo 76 metrů dlouhý žulový železniční most vystavěný v letech 1913 až 1923 přes řeku Raumu (62.3400444N, 8.0623227E). Most patří k jedněm z nejdelších klenutých kamenných mostů v celém Norsku. Za druhé světové války byl tento samonosný most zaminován, ale naštěstí nebyl nikdy odstřelen, a my se tak můžeme z jeho krásy a umu stavebních dělníků těšit dodnes.
Následující den se rozhodneme vyšplhat do sedmi set metrů nad mořem jedenácti ostrými zatáčkami po jedné z nejznámějších norských cest, Cestě trollů (62.4536059N, 7.6638600E). Cesta, zařízlá do strmých horských svahů, občas široká sotva na dvě osobní auta, je lemována vodou stékající z hor i velkými vodopády. Ten nejdivočejší z nich, Stigfossen, přetínáme po působivém kamenném mostě. A trollové? Ti nám kouzlí nebývalou podívanou! Při pohledu dolů se doslova tají dech, ale když se nad hlubokým údolím, ve kterém se jako dlouhý had svíjí cesta, kterou jsme vyšplhali nahoru, rozprostře duha, slova docházejí...
Pozvolna sjíždíme opět do údolí k vyhlídce Gudbrandsjuvet (62.3306936N, 7.4716589E). Řeka Valldøla tu po tisíce let vyrývala do skal podivuhodné útvary. Zubatá vyhlídková plošina nad soutěskou, kde se řeka nezkrotně valí roklí, vede k příjemné kavárničce s domácí kozí zmrzlinou a ve Skandinávii tolik oblíbenými skořicovými rolkami.
Kolem hlubokého Storfjordu, 5. nejdelšího fjordu Norska, míříme do přístavního města Ålesund. Tohle malebné secesní městečko doslova muselo vstát z popela. Jedné chladné lednové noci roku 1904 totiž tehdy ještě dřevěné městečko zachvátil rozsáhlý požár - jeden z nejhorších požárů celé norské historie. Město bylo téměř zničeno. Na svou nynější podobu ale nemuselo čekat dlouho. Již mezi lety 1904 až 1907 bylo znovu vystavěno a dodnes si uchovává svůj jedinečný konzistentní ráz. Město i celé jeho okolí se vám v celé své kráse ukáže na vyhlídce Aksla (62.4744327N, 6.1651639E).
Jen kousíček od Ålesundu se při pobřeží nachází jedno z největších severských akvárií Atlanterhavsparken (62.4660865N, 6.1005187E). Kromě klasických akvárií si tady můžete vyzkoušet, jaká je na omak hvězdice, krab poustevníček nebo dokonce ježovka. Také můžete krmit kraby, tučňáky Humboldtovy nebo se pomazlit s tuleněm obecným. Akvária vám poodhalí podmořský život kolem norského pobřeží i tajuplného severního Atlantiku.
Vyrážíme na malinký ostrov Runde propojený s okolním světem úzkým klenutým mostem. Ostrov je znám především obrovskou populací mořských ptáků. Na tak malinkém ostrově jich zde v průběhu roku přebývá až 700 tisíc! Už při příjezdu nás vítají hejna různých druhů racků a kormoránů. Parkujeme na jižní části ostrova (62.3858418N, 5.6139864E). 

Následujícího dne se vydáváme na severní stranu (62.4031145N, 5.6307380E) pozorovat ptáky. Počasí si s námi opravdu zahrává. Chvíli je krásně slunečno a horko, za pár okamžiků přichází tmavé mraky, spouští se déšť a vichr, který nám velmi znesnadňuje výstup na skaliska, a ten zase střídá téměř bezvětří a sluníčko. Prostě klasické norské počasí... Stoupáme nahoru na skaliska a kolem nás krouží nepřeberné množství ptáků. Pokud bychom přijeli tak o měsíc dříve, dali by se zde pozorovat dokonce papuchalci. Mimo ně tady můžeme zahlédnout také alkouny, alky, mořské orly, chaluhy velké, tereje i ústřičníky. Vítr je místy tak silný, že i ptáci mají problém udržet se bezpečně ve vzduchu. Přímo před námi přistává unavená chaluha a vyčkává na lepší počasí. Během pár minut je opět slunečno a ona může bezpečně vzlétnout. Výhledy ze skalisek na okolí Runde jsou naprosto impozantní. Člověk přírodě rázem odpustí i její rozmary...

Na ostrově Vågsøy, téměř na samém konci světa (61.9703603N, 5.0691907E), divoké vody Atlantiku a uvolněné kameny vymodelovaly do skal opravdu zvláštní útvar. Kannesteinen, velký okolo tří metrů, někomu připomíná houbu, pohár vína a mně třeba ocasní ploutev velryby. Místní s vámi však souhlasit nebudou, podle nich je to jednoznačně křeslo či židle na jedné noze. Tak je nechme při tom...
Počasí se konečně umoudřilo, takže jsme se rozhodli vypravit k největšímu pevninskému ledovci Evropy, resp. k jeho rameni Briksdalsbreen (61.6633703N, 6.8207431E). Cesta ke splazu vede malebným údolím tyrkysového jezera Oldevatnet. Přítoky jezera i jezero samotné bylo po vydatných deštích značně rozvodněné, ale nic z toho mu na jeho kráse neubralo. Ale zpátky k Briksdalsbreen... Vrchol tohoto ledovcového splazu se nachází ve výšce 1.910 m n. m., ale jeho nejnižší bod je závislý na teplotách i úhrnu srážek. Změny na ledovci jsou každoročně zaznamenávány už od počátku 20. století. Ještě nedávno ledovec překrýval celé ledovcové jezero pod sebou, které leží v 346 m n. m. Dnes je ledovec vysoko nad ním. Cesta k ledovcovému jezeru s výhledem na Briksdalsbreen vede kolem ledovcové řeky a kolem více než 35m vodopádu Kleivafossen, který vás s jistotou skropí velmi osvěžující sprškou vody. Celá trasa od parkoviště k jezeru a zpět je dlouhá necelých 6 km.
A ledovcový splaz ještě jednou... Tentokrát nejlépe přístupný splaz celého Jostedalsbreenu, Bøyabreen (61.4835839N, 6.7518994E). Z parkoviště je to k ledovcovému jezeru i samotnému ledovci opravdu kousek a výhled odtud není o nic horší než na známější Briksdalsbreen.
Počasí si tady s námi hraje na honěnou. Ačkoliv mělo lít jak z konve, mraky se rozestupují a začíná vykukovat sluníčko. A tahle nabídka pěkného dne se v Norsku rozhodně neodmítá! Vyrážíme k nádhernému sloupovému kostelu v Borgundu, nejlépe zachovalému sloupovému kostelu v celém Norsku (61.0485490N, 7.8142975E). Kostel byl postaven na přelomu 12. a 13. století na 12 podpěrných borovicových sloupech a jeho výzdoba je opravdu zvláštní. Tomuto kostelu totiž vládnou draci, jakási prazvláštní zvířata a runové nápisy.
Opouštíme kostel a vydáváme se zase o kousek blíž Bergenu, k městečku Aurland. Aniž to dopřetu tušíme, najednou se před námi objevuje ústí nejdelšího silničního tunelu světa! Lærdalský tunel měří neuvěřitelných 24,5 kilometrů a prokopává se až do hloubky 1,4 kilometru. Cesta je to únavná a jednotvárná. Ale konstruktéři se naštěstí nad psychickým i fyzickým rozpoložením řidičů zamysleli dopředu. V tunelu se totiž nachází tři obrovské jeskyně, dvě z nich podsvětlené modrým světlem připomínajícím oblohu, jeden dokonce barvy mění. Řidiči tak jsou na chvíli vytrženi z nudy a stereotypu. No a co si budeme povídat... V případě havárie je to i místo, kde se s přehledem otočí i obrovské kamiony, které by jinak neměly šanci.
Konečně vyjíždíme z tunelu, a pokud jsme si před chvílí stěžovali na nudu, teď si zase stěžujeme na přílišný adrenalin. Uzounkou klikaticí, která drsně prověřuje zkušenosti (nebo odvahu?) řidičů, stoupáme 650 metrů nad fjord k borovicové vyhlídkové plošině Stegastein (60.9081939N, 7.2129348E). Plošina doslova trčí 30 metrů do úbočí a odvážným turistům se především z její přední prosklené části naskýtá opravdu jedinečný a dechberoucí pohled do údolí.
Znovu sjíždíme zpět dolů ke fjordu a kolem dalších a dalších vodopádů míříme... ano, zase k vodopádu. Tvindefossen, mohutný 110metrový vodopád, se ze skalní stěny řítí dolů jen malý kousek od hlavní silnice (60.7256871N, 6.4901116E). A má prý kouzelnou moc! Dokáže totiž udělat i ze staříka mladého a nezkrotného hřebce. Možná je i proto kemp pod vodopádem plný turistů v jejichž očích se zračí různorodá očekávání.
Jižně od městečka Voss ležícího na břehu jezera Vangsvatnet vymodelovala příroda uzounkou soutěsku, kterou se prodírá dravá řeka Bordalservi (60.6125799N, 6.4230123E). Soutěska se rozkládá jen kousek od centra města a nabízí pohled na nezkrotnou řeku, která se rozbíjí o tmavá skaliska a mohutné kameny. Do nitra soutěsky můžete přímo nakouknout po uzounkém chodníčku často plném bláta a kluzkých kamenů.

Město deště. Takovou přezdívku si vysloužil norský Bergen. Město, v němž prší průměrně 213 dní v roce. Celé nábřeží Bergenu je provoněno mořskými plody z rybího trhu. Pach moře je cítit i v nejstarší bergenské čtvrti - Bryggenu. Kdysi se zde obchodovalo jako o závod. Hlavním artiklem byly především sušené ryby dovážené ze severního Norska. Bryggen, stejně jako další části Bergenu, byly v historii velmi často sužovány požáry. I přes to všechno se ale podařilo uchovat dalším generacím kus této bergenské historie.

Naše nekonečná cesta mezi norskými vodopády zatím stále nekončí. Teprve v roce 1699 vznikl 46 metrů vysoký vodopád Steinsdalsfossen, když si řeka Fosselva usmyslela, že jí její tehdejší pouť krajinou nevyhovuje a našla si nové koryto. Vodopád vás nechá nakouknout dokonce do svého "zákulisí". Za vodopádem je totiž vybudována cestička, z kterém si můžete prohlédnout silný proud vody přepadající přes skaliska i zezadu.

Přímo u hlavní silnice mezi Oddou a Skare si na vlastní kůži můžete vyzkoušet, jak mokrý a studený je vodopád Låtefossen (59.9481166N, 6.5836885E). Tento 165 metrů vysoký vodopád se skládá ze dvou ramen vytékajících z jezera Lotevatnet. Uprostřed vodopádu, těsně nad silnicí, se pak obě ramena splétají do jednoho mohutného proudu a ruku v ruce silnici následně podjedou.

Dnes jdeme proti proudu. Den je jako korálek a my se dnes rozhodně nechceme tlačit mezi davy na proslulou Preikestolen, rychle cvaknout jednu instagramovku, zařadit se mezi více než 300 tisíc návštěvníků, kteří na slavnou Kazatelnu vystoupí tento rok, a zase s davem pomalu plynout dolů.

A tak se vydáváme na protilehlý břeh Lysefjordu (58.9686055N, 6.2370703E). Na Kazatelnu se raději podíváme pěkně z dálky, jen s pár milými turisty, kteří dnes také nechtěli splynout s davem. Kolem nás jsou jen ovečky, srnky, brusinky, borůvky, křemenáče a příroda tak nádherná, až dech se tají...


Tohle je přiběh na pokračování. Sledujte, co přinesou další dny…