Lanzarote - místo, kde má poslední slovo příroda

Za jasné noci z prvního na druhého ledna roku 2020 se vyloďujeme do černočerné tmy ovíváni příjemným větříkem, který nás na tomto vulkanickém ostrově bude provázet celých deset dní. V tuto roční dobu bychom u nás v Beskydech spíše odklízeli sněhové jazyky. Tady však pluhy odklízejí z cest navátý písek, který se odráží i v záři našich světlometů. Venku je příjemných 16 stupňů a my míříme k našemu prvnímu nocovišti na nejsevernějším z Kanárských ostrovů, k pláži Famara (29.1276981N, 13.5353681W).

Tato pláž, rozlehlý ráj surfařů, které zde při změně povětrnostních podmínek střídají vyznavači kite surfingu, se třpytí zlatavým pískem, který, jak brzy zjišťujeme, z vody vykoukne pouze při odlivu. Jinak pláž lemují vodou dohladka opracované kameny, z nichž jsou také po celé pláži vybudovány větrolamy. Ryze písčitá je pláž pouze u vesničky Caleta de Famara. Díky skvělým přírodním podmínkám tato pláž atakuje přední místa nejlepších surfových pláží na ostrovech. V rybářské vesničce Caleta de Famara na vás navíc čeká další potěšení. Jídlo. A káva. Když si takhle sednete do houpačky s naprosto delikátním tapas nebo burgerem nebo jen dobrou kávou (29.1167600N, 13.5642181W, https://lamarcafe.com) a díváte se na tu neuvěřitelnou symbiózu člověka s přírodními živly, víte, že Kanárské ostrovy nejde opustit. Minimálně ve vzpomínkách s vámi už zůstanou na pořád. Ačkoliv tušíte, že se vám jejich taje a tep jejich srdce teprve začíná pomaloučku odkrývat. Ovšem Famaru musíte vidět z výšky. Z paraglidu nebo alespoň při sjezdu z městečka Haría po silnici LZ-10 či z některé z trekových cest v této oblasti.

Lanzarote je totiž ostrov živlů. A na žádném z Kanárských ostrovů to nepocítíte více. Tady se budete snažit spoutat vítr, osedlat si vodu, ale nakonec zjistíte, že poslední slovo měla stejně země a oheň. Tady se totiž země otevřela. Otevřela se, aby svou horkou náručí změnila vše. Změnila sama sebe i člověka. A podmanila si vodu a na krátký čas i vzduch. A vytvořila neskonalou krásu.

A přesto opět přišel člověk... A vytvořil neuvěřitelný Mirador del Rio (29.2139803N, 13.4809622W). Stavbu, jednu z architektonických perel ostrova, vybudovanou na počátku 70. let na útesu, aby člověku přiblížila neskonalou krásu nejen ostrova Lanzarote, ale také ostrůvku La Graciosy. V rukách umělce Césara Manriqua se zasnoubila příroda s architekturou a člověk tak může doslova uprostřed lávového kamene obdivovat nespoutaný Atlantik i La Graciosu, nejmenší obydlený ostrov Kanárských ostrovů. Vstupní bránu na La Graciosu tvoří další malebná rybářská vesnička, Órzola, jejíž charakter utvářela sopka Corona, která se nad vesnicí se svými šesti sty metry tyčí. Lávový proud této sopky dal v této oblasti vzniknout nebývalým přírodním krásám a místní bílý písek zde má údajně léčivou sílu.

Pokud se vydáte po silnici LZ-1 na jih po východním pobřeží, nelze po zhruba deseti kilometrech minout další jedinečný přírodní skvost. Nejdelší lávový tunel světa, který zde poctivě vybudovala svou důsledností sopka Corona (29.1607447N, 13.4382453W). Dokonale nasvícená jeskyně Cueva de los Verdes vás možná na pár chvil přenese zpět domů do Moravského krasu, přesto však nelze zapomenout, že tady úřaduje sopka, ačkoliv se člověk snažil mít opět poslední slovo. A tak zde vznikla i úchvatná koncertní síň, kde se díky nebývalé akustice dokáže každý tón povýšit na naprostou dokonalost. O kousek dál, v Jameos del Agua, zažijete zkrocenou přírodu. Ačkoliv jakékoli sebemenší drezuře se stále vymyká vzácný, asi centimetr velký slepý krab munidopsis polymorpha, extrémně citlivý na světlo, hluk i znečištění vody.Pořád se nám však na jazyku obrací jedno a totéž jméno - César Manrique. Pokud navštívíte Lanzarote, narazíte na něj téměř na každém kroku. Tento výtvarník a architekt žil v letech 1919 až 1992 a ze všech ostrovanů se o rozvoj Lanzarote a jeho podoby zasloužil nejvíce. Svou výškou zde bude dominovat díky němu zas a znova pouze palma. Žádný dům, žádný hotel a rozhodně ne žádný billboard. Jen tu a tam narazíte na ostrově na některou z jeho kinetických soch. Takový jeho malý podpis mezi lávovými poli.

Čím však Lanzarote každopádně nehýří, je zeleň. Co by taky chtělo vzkvétat v drsných a nejistých ostrovních podmínkách. A tak svou poslední myšlenku vtisk César Manrique v roce 1991 právě do zeleně. Do kaktusové zahrady na okraji obce Guatiza. Na místě bývalého lomu na sopečný písek rozprostřel nádherně terasovitě členěnou kaktusovou zahradu Jardin de Cactus (29.0805333N, 13.4769014W). Dnes se zde pěstuje okolo 4,5 tisíce exemplářů 450 druhů kaktusů a sukulentů. Vůbec celá tato oblast je významná díky pěstování opuncií, na nichž žije nenápadný brouček červec nopálový (dactylopius coccus), z jehož vysušených tělíček se vyrábí přírodní barvivo karmín.

Snad jedinou lásku k lávě chovají právě kaktusy a sukulenty, které se rozhodly, že pokoří její prachbídnou pohostinnost. A v rozmanitých barvách dennodenně zcela volně či spoutány na farmách (29.2005217N, 13.4525567W) dokazují, že jejich místo je právě zde, aby svou krásou doplnily jinak fádní krajinu lávových polí. A nebyl by člověk člověkem, kdyby netoužil využít jejich sílu pro sebe samého. V léčitelství i kosmetice.

Je však zcela pochopitelné, že občas potřebuje odpočinout i duše jinak zarytého odpůrce civilizace, a pak se nabízí přesně k tomuto účelu malebné městečko Teguise. Nad bývalým hlavním městem, které bylo založeno již v roce 1414, se vypíná Montaña de Guanapay s hradem Santa Bárbara, kde dnes zcela neromanticky sídlí Muzuem pirátství (29.0574719N, 13.5503247W). Lanzarote bylo dříve často napadáno piráty, a právě tento hrad sloužil vlastně jako jakási strážní věž. Teguise ožívá hlavně v neděli dopoledne, kdy zde můžete zažít pravé kanárské trhy s ukázkou různých řemesel či ochutnat místní speciality. Anebo si dát v některé z místních kaváren skleničku pravého ostrovního vína a třeba se kochat výhledem na palác Espinola, bývalé sídlo lanzarotské vlády.

Nicméně to pravé lanzarotské tajemství, které se skrývá pod vším tím příkrovem, dokážete odhalit až v Národním parku Timanfaya. Park, do něhož se stojí dlouhé fronty i mimo sezónu, se vás na každém kroku bude snažit přesvědčit o tom, že snad nejste ani na matičce Zemi. Na samotném okraji parku se můžete kochat 510 metrů vysokou Timanfayou z hrbu velbloudů (28.9913569N, 13.7421981W), ale ten pravý zážitek na vás čeká až při samotné projížďce parkem. Vaše auto musíte odstavit na k tomu vyhrazeném parkovišti (29.0060003N, 13.7531950W) a po Marsu... vlastně ne, stále jsme na Lanzarote... po parku se už můžete pohybovat pouze místními autobusy. Celý národní park, který vznikl v roce 1974, má něco málo přes 50 km², a jeho nynější podobu vytvořily mohutné exploze v roce 1730 a 1824, kdy láva ze sopky Timanfaya pokryla celou třetinu ostrova. Nenechte se však zmást poklidnou atmosférou. Vulkán je pod ostrovem stále činný (umí třeba ugrilovat maso ).

Vulkán však umí ještě jednu skvělou věc. Dobré víno. Ta zvláštní políčka, která potkáte třeba okolo městečka Uga, jsou totiž vinice. A třeba v Parque Natural de Los Volcanes si můžete udělat ještě jeden nenáročný výlet. Zaparkovat lze kdekoliv dle uvážení na některé z přilehlých cest přímo v lávovém poli (my jsme parkovali tady 28.9607669N, 13.7397961W), a pak už si to můžete namířit třeba přímo nahoru na kalderu, z níž se vám naskytne nádherný výhled na přilehlé vinice, lávová pole a blízké vulkány.

Směrem na západ z Národního parku Timanfaya přímo u oceánu leží další perla Lanzarote. Místo, kde se snoubí tyrkysový oceán, sytě modré nebe, červenočerná lávová pole a kaldery s brčálově zelenou lagunou Charco de los Clicos. Laguna vznikla v místě, kde Atlantik pohltil část sopečného kráteru a barvu mu propůjčují řasy (ruppia maritima), které na jejím dně žijí. Právě tady, u městečka El Golfo, kde se obrovské vlny tříští o nespoutanou lávu, jsme nalezli náš středobod celého ostrova. Místo, kde můžete mít všechno, a přesto nic. Nejlepší jídlo (28.9812856N, 13.8305078W, https://www.restaurantecasarafa.com/es/), skvělou zábavu pro děti (28.9381289N, 13.8315175W, dětské hřiště, u kterého jsme i nocovali), úchvatné západy slunce, a přesto víte, že všechno je tak pomíjivé, a poslední slovo vždycky bude mít příroda. A stejně se snažíte z každého okamžiku vytěžit maximum.

A pak popojedete o kousek dál, vidíte, že stejně tak se snaží po věky věků těžit z přírody i ostatní lidé. Z každé trošky, kterou jim příroda milosrdně dává. Stále živoucím důkazem toho je na samotné jihozápadní hranici Parque Natural de Los Volcanes Laguna de Janubio, která se využívá k těžbě nepostradatelné soli. V době největšího rozkvětu saliny produkovaly kolem 10 tisíc tun mořské soli ročně. Nyní se tu těží jen něco okolo 2 tisíc tun ročně a dřívější využití - konzervaci ryb - nahradila obyčejná solnička, ač v jedinečné kvalitě, na našem jídelním stole. Každoročně však zdejší sůl slouží také vyšším účelům. V červnu ožívá ve všech možných barevných kombinacích, snad aby přebila krásy celého ostrova, na festivalu Corpus Christi v hlavním městě Arrecife.

Ostrov Lanzarote nejvíce tepe životem na svém jižním cípu. Možná aby ukázal blízké Fuerteventuře, zač je toho loket. Právě na jihu ostrova se totiž nachází nejvyhledávanější světlé pláže, z nichž nejoblíbenější je pláž Papagayo (29.1167600N, 13.5642181W). Je pravdou, že smaragdové moře, které jako matčina náruč láká do bezpečí svých vyhřátých pláží, je opravdu kouzelné. A navíc z vysokých útesů neskonale fotogenické. Přesto však svou dostupností a hrbolatou a neupravenou cestičkou stále připomíná, jak Lanzarote nikdy nebude zkroceno...

Opravdu nebude, přesto stojí za to, snad více než kdekoliv jinde, podlehnout jeho kráse a zamilovat se. Navěky se zamilovat.