Balkán v barvách podzimu

Ještě rozespalí vstáváme do šera, mlhy a studeného mrholení. Je říjen roku 2019 a my máme chuť prodloužit si ještě alespoň o kousek vlahé letní dny, chceme nasát poslední sluneční paprsky, běhat ve spadaném listí hrajícím všemi barvami. Před tím, než svou vládu definitivně převezme zima. Více než osm let uběhlo od naší poslední cesty tam, kde se potkává západ s východ, tam, kde se střetávají různá náboženství, různé kultury, za lidmi, jež zažili mnoho zlého, a přesto dnes dokáží otevřít svou náruč i své domovy a podat vám ze své zahrádky to nejlepší granátové jablíčko, které se jim urodilo. Dokáží stát s úsměvem a vztyčenou hlavou, i když za nimi vidíte děravé domy, které tiše vyprávějí smutnou historii. Vydejte se s námi za krásami podzimní Bosny a Hercegoviny a Černé Hory. Ale také Albánie, země jež dodnes vzpomíná na naši okupaci, a po cestě s námi ochutnejte Maďarsko i lahodné víno v Rakousku.

Rakousko

O Rakousku bychom mohli popsat stohy a stohy papíru, a přesto bychom nedokázali popsat jeho krásu. Přesto však napišme alespoň pár řádků o jedné z jeho spolkových zemí, o Burgenlandu. Když projíždíte Burgenlandem, mezi romantickými vinicemi, okolo ohromných větrných elektráren a čisťounkých vesniček, které v podzimním sluníčku vypadají jako malované, máte sto chutí zastavit na některé z farem a zapomenout na chvíli na všechen ten shon a nechat čas jen tak plynout. V Burgenlandu vyrostlo velmi málo měst. Vše se točí okolo kypré a životadárné půdy, okolo každého maličkého ptáčka či mrštné ještěrky. Snoubí se zde podhůří Alp s nížinatou východoevropskou vegetací a na toto jedinečné spojení jsou místní také patřičně hrdí. Burgenland je země jednoho přeshraničního národního parku, šesti přírodních parků a dalších chráněných oblastí.

Neziderské jezero

Kdysi dávno v prehistorii, po tektonickém propadu, zalilo Tethyské moře sahající od Mexického zálivu, přes Španělsko, Itálii, Himálaj až po Malajský poloostrov část země a dalo tak vzniknout dnešnímu Neziderskému jezeru. Možná i proto vám může přijít voda v jezeře malinko slaná. Dnes se tady v tomto jediném velkém stepním jezeře v Evropě odráží podzimní sluníčko a snaží se svými paprsky naposledy pořádně prohřát každičký jeho kousek. A v rákosí, u Donnerskirchen v až osm kilometrů širokém pásu, se ukrývá nepřeberné množství vodních ptáků. Fauna a flóra toho mělkého jezera (maximální hloubka je pouhých 1,8 m) je natolik jedinečná, že si zasloužila i zápis na Seznam světového dědictví UNESCO (2001). Pokud toužíte nasát místní atmosféru, ochutnat burgenlandskou kuchyni, výborné víno nebo si zasportovat, určitě to zkuste přímo v Neusiedl am See. Pokud ale vyhledáváte spíše klid, pohodu a ničím nerušené procházky jako my, vsaďte na Mörbisch am See (parkujeme i nocujeme vždy po dohodě s hlídkou na hranicích s Maďarskem tady 47.7434997N, 16.6579911E). Kromě procházky po městě určitě zamiřte po Seestraße směrem k jezeru. Na konci cesty mezi rákosím se nachází malebný přístav, Seebad a největší operetní scéna pod širým nebem na světě.

Maďarsko

Historie Maďarska, země v centrální Evropě, se začala psát až na přelomu 9. a 10. století. Původním domovem Maďarů byl Ural, pohoří, jež v podstatě vyznačuje geografickou hranici mezi Evropou a Asií. Po četných vpádech do Evropy se kmen Maďarů spolu s dalšími šesti kmeny v čele s Arpádem usadili okolo Balatonu a položili zde základy dnešního Maďarska.

Šoproň

Tímto pohraničním vinařským městem, které mělo původně připadnout Rakousku, kdysi procházela slavná Jantarová stezka. Dnes se Šoproň pyšní především svou architekturou a poklidným životem. Dominuje jí především přes 60 metrů vysoká požární hláska, nicméně architektonických skvostů je tu nespočet. Například budova radnice postavená k výročí tisíce let od příchodu Maďarů do vlasti, Lékárnické muzeum, morový sloup (socha Svaté Trojice) vztyčený po morové epidemii na přelomu 17. a 18. století, dům rodiny Stornů či Kozí kostel pojmenovaný podle kozy, která na jeho místě kdysi údajně objevila poklad. Také zde můžete navštívit Starou synagogu, jednu z vůbec nejstarších synagog v Evropě. Parkovali jsme zde 47.6852381N, 16.5946697E.

Széchenyiho historická železnice v Nagycenki

Naší další, zcela neplánovanou, zastávkou byla cílová stanice úzkokolejky (760 mm) dostavěné v roce 1972. Na trati Fertöboz - Nagycenki dlouhé pouhých 3,6 kilometrů můžete od dubna do října zažít opravdovou romantiku. V roce 1972 zde začaly jezdit první dvě upravené parní lokomotivy, které do té doby jezdily v dole na křemelinu. Dnes soupravy táhnou historické parní i motorové lokomotivy a někdy umožní řízení lokomotivy i dětem. My jsme již provoz železnice nestihli, k železnici však patří také celoročně bezplatně dostupné muzeum lokomotiv, které naleznete v Nagycenki přímo naproti Zámku Szechenyi (parkoviště zde 47.6099378N, 16.7048225E). Samotný zámek dnes slouží z velké části jako hotel a restaurace a částečně také jako muzeum věnované Štěpánu Széchenyiovi.

Lázně Bükfürdö

Lázně, které lákají ke koupání v jakémkoliv ročním období. Tak by se dalo charakterizovat Bükfürdo. Voda vyvěrající ze 4 pramenů se zde vyznačuje mimořádným množstvím minerálů a hodí se především k léčbě pohybového ústrojí či při problémech s trávicím ústrojím. Lázně jsou rozděleny do tří částí - wellness centra (parní, infra, aroma i finská sauna, jakuzzi, tepidarium, ledová kabina a další), zážitkových lázní (skluzavky, tobogány fitness bazén, jeskyně žraloků apod.) a léčivých lázní, přičemž zde naleznete kryté, polokryté i venkovní bazény. Část z atrakcí je vhodná i pro rodiny s dětmi, někde však z důvodu velké mineralizace nemají děti, těhotné či lidi se specifickými problémy popsanými přímo v lázních přístup. Parkoviště k lázním naleznete zde 47.3814425N, 16.7876439E.

Hrad Sümeg

Severně od Balatonu na malém kopečku se rozkládá nejzachovalejší pevnost Maďarska, opevněný hrad Sümeg. Ve 13. století jej dal postavit Béla IV. a v polovině 14. a následně i 15. století byl opevněn a začal plnit funkci pevnosti. Hrad byl za svou historii mnohokrát dostavován a rozrůstal se o nové a nové prvky. Dnes se zde koná řada kulturních akcí, turnajů i jezdeckých her včetně ukázky dobývání hradu. Parkování naleznete např. tady 46.9838964N, 17.2860842E.

Stúpa v Zalaszánto

Ač je to téměř k neuvěření, v Maďarsku se nachází největší stúpa, buddhistická svatyně, Evropy. Na 317metrovém kopci do širokého okolí září bělostná stavba, kterou zde dal počátkem 90. let vystavět buddhistický mnich Bop Jon z Jižní Koreje. Tříúrovňová stúpa je 30 metrů vysoká a 24 metrů široká. Přilehlý Park lidských práv zdobí nespočet modlitebních vlajek a naleznete v něm i meditační centrum. Cesta ke stúpě je za dobrého počasí zvládnutelná s trochou šikovnosti i obyčejným autem (parkování s posezením zde 46.8987350N, 17.2169233E). Pokud si netroufáte, je možné zaparkovat pod kopcem.

Podzemní jeskynní jezero v Tapolce

Tento unikátní jeskynní systém přímo ve městě Tapolka byl objeven vlastně čirou náhodou při kopání studny v roce 1902. Část jeskynního systému je zaplavena vodou o teplotě necelých 20 stupňů, a právě tento úsek je návštěvníkům přístupný na loďce. Křišťálově čistá voda odkrývá nevšední jeskynní výzdobu a od roku 1982 je prohlášena za mimořádně chráněný přírodní útvar.

Městečko Hevíz

Hevíz je další perla Maďarska, jíž vévodí největší termální jezero v Evropě, Hévízi-tó. V létě se v něm příliš neochladíte. Teplota zde dosahuje až 36 stupňů. Zato v zimě se naopak velmi příjemně ohřejete ve vodě teplé až 25 stupňů. V hloubce neuvěřitelných 38 metrů zde vyvěrá tak silný termální pramen, že se voda v jezeře během 72 hodin zcela vymění. Ta chladná odteče a teplá zůstává na povrchu. Hevíz však není jen termální jezero, určitě se vydejte i na procházku tímto malebným městečkem a poseďte si v některé z přilehlých kaváren se skleničkou dobrého maďarského vína.

Město Pécs

Již kousek od chorvatských hranic se rozkládá páté největší maďarské město, původně keltská osada, dnes sídlo biskupa římskokatolické církve a významné univerzitní město. Pécs, česky Pětikostelí, oplývá neskutečnou krásou koncentrovanou v jeho samotném historickém centru. Je označována za maďarskou bránu do Středomoří. A jižanská atmosféra tady na vás dýchá opravdu všude. Náměstí Dóm tér vévodí bazilika sv. Petra a Pavla z 11. století, pod níž se rozprostírá významná křesťanská nekropole, kterou lze buď přímo navštívit, či si ji alespoň prohlédnout skleněnými průzory z náměstí. Ve městě naleznete i dvě velmi významné mešity - mešitu paši Gazi Kásima, údajně největší tureckou památku na území Maďarska. Ta se nachází na centrálním náměstí. A pak také mešitu paši Hasana Jakovaliho včetně minaretu s typickým půlměsícem, což je jediná kompletně dochovaná islámská památka v Maďarsku. I Židé však zde naleznou svůj památník, nádhernou synagogu na Kossuth tér. A nezapomeňte si všimnout Zsolnayovy kašny na Széchényiho náměstí pod centrálním náměstím s již zmiňovanou mešitou. Právě tuto kašnu totiž zdobí skvosty světoznámé porcelánky Zsolnay, kterou ostatně můžete také při svých toulkách po Pécsi navštívit.

Pár tipů na stání po cestě:

46.4196311N, 17.8010789E - kousek nad Kaposvárem u vodní nádrže Deseda naleznete tohle skvělé stání i s rozhlednou a velkým hřištěm pro děti

46.8350503N, 17.4496236E - stání u malebného kostelíčka s úžasným výhledem na Balaton

45.8756319N, 18.4523058E - kousek od hranic v městečku Villány, opět u rozhledny, cesta poněkud horší

Bosna a Herzegovina

Tato nádherná země nese pravděpodobně vůbec nejtěžší břímě své historie ze všech zemí, které jsme doposud navštívili. Často se nás lidé ptají, jestli jsme se v Bosně nebáli, případně se diví, že s dětmi vůbec jezdíme do takovýchto zemí. My Češi v sobě stále nosíme myšlenky na nedávnou bosenskou válku, vidíme rozstřílené domy, zaminované lesy... Ano, nejde minout oblasti, ze kterých na vás ještě stále konflikt z 90. let minulého století dýchá, v některých městech si připadáte jako v bývalém Československu, ale země dnes nabízí kromě vřelé náruče svých obyvatel spoustu přírodních i architektonických krás, které vám vezmou dech stejně jako pozůstatky neblahé historie.

Za krvavou historií Bosny a Herzegoviny stály na počátku neshody v Jugoslávii, jejíž součástí Bosna řadu let byla, a neschopnost dohodnout se na dalším fungování. Zatímco srbská část chtěla stále pevně držet otěže celé federace, ze slovinské strany se již začaly ozývat více demokratičtější názory a myšlenky. Ekonomicky si federace vedla špatně, země sužovala inflace, vysoká nezaměstnanost a další ekonomické problémy. Postupně bylo víc a víc zřejmé, že současné rozložení není udržitelné. Toho chtěli využít především Srbové a Chorvaté, resp. jejich tehdejší vedení - Miloševič a Tuðman, a podmanit si dle jejich tzv. Karaðorðevské dohody z března 1991 území Bosny a Hercegoviny, kde měly jejich národy většinu. 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko a Slovinsko nezávislost na Jugoslávii a v listopadu federaci opustila Makedonie. A totéž chtěla udělat na základě referenda z 1. března 1992 i Bosna a Herzegovina. A to byl pravděpodobně poslední hřebíček do rakve hrozícího válečného konfliktu v této zemi. Bohužel pro Bosnu však tomu předcházela rezoluce Rady bezpečnosti OSN z 25. září 1991 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Zatímco chorvatská armáda využívala svého geografického rozložení k pašování zbraní po moři a Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu bývalé Jugoslávie, Bosna neměla prakticky žádné možnosti zbrojení. Ztráty na životech bosňáků tak byly zcela fatální. Největší hromadné vraždění po druhé světové válce, tzv. Srebrenický masakr, si vyžádal 8 tisíc obětí. Mír byl uzavřen až v roce 1995 a země rozdělena pod situace na konci války.

Údolí pyramid a podzemní tunel Ravne u Visoka

O bosenských pyramidách, resp. především o kopci Visočica (chcete-li vystoupit na vrchol pyramidy Slunce, pak můžete třeba odtud 43.9767122N, 18.1724872E), se poprvé začalo jako o stavbách starověkých Ilyrů mluvit díky spisovateli Semiru Osmanagićovi v roce 2005. Senzační objev, který dále podporuje i komplex podzemního labyrintu Ravne (parkování zde 43.9968308N, 18.1598728E), je dnes významným komerčním lákadlem. A o to tu zřejmě především jde - o turisty, jejich peníze, o senzaci a slávu, ačkoliv pravá krása Bosny je úplně někde jinde. Ačkoliv se Visočica, pyramida Slunce, svým tvarem opravdu z určitého úhlu pohledu pyramidě značně podobá, rozsáhlé archeologické výzkumy teorii o pyramidách brzy vyvrátily. A stejně tak lze pochybovat i o léčivých účincích tunelu Ravne či o zázračné vodě, kterou si za 10 eur můžete v dvou set mililitrové lahvičce odnést a uzdravit se snad ze všech neduhů. Do podzemního labyrintu se dnes jezdí léčit lidé z široka daleka, bosenští fotbalisté zde čerpají sílu před nadcházejícími důležitými zápasy. Ostatně udělejte si svůj názor sami. Třeba se jednou opravdu potvrdí, že se v Bosně nacházejí nejstarší pyramidy na světě, jak se nás snaží objevitel Osmanagićovic přesvědčit...

Písečné pyramidy

A pyramidy podruhé. Tentokrát kousek od města Foča, bez vstupného, bez veškerého toho byznysu kolem, po neudržované cestě a kdesi v zapomenutém kousku země (43.5295108N, 18.6869242E) se nachází malé bosenské Colorado. Erozí tady vznikly nádherné pískovcové útvary, které mimo jiné učarovaly i tvůrcům filmového Vinnetoua. Na tomto kousku země se můžete na chvíli přenést do slavného Grand Canyonu a kochat se úžasnými útvary úplně bez lidí a bez veškeré komerce.

Mostar

V područí hor, na řece Neretvě, leží jedno z nejznámějších měst Balkánu, Mostar, jehož jméno je odvozeno od mostarů, lidí hlídajících Starý most, jenž se stal symbolem celého města a také jeho hlavní turistickou atrakcí. Mostar je významným archeologickým nalezištěm, ale k jeho rozkvětu došlo především ve středověku. Okolo Neretvy a tehdy ještě dřevěného mostu se začala psát dlouhá historie bohužel často naplněná krví. Kamenný most dal vybudovat v 16. století turecký sultán Sulejman I. V roce 1993 ve městě vypukl konflikt mezi chorvatským a bosenskomuslimským obyvatelstvem, který vedl ke zničení či poškození velké části historického centra včetně Starého mostu. Jeho obnova trvala, i díky nutnosti dodržet přesné technologické postupy, celých pět let (od roku 1999 do roku 2004) a byla financována Tureckem, Nizozemskem, Itálií, USA a Chorvatskem. Od roku 2005 je most zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Každoročně se na mostě pořádají tzv. Skoky dospělosti, jejichž historie sahá až do roku 1664.

Vodopády Kravica

Na řece Trebižat, kousek od hranic s Chorvatskem či poutního místa Meðugorje, leží nádherně osvěžující vodopády Kravica. Příjemný chládek zde udržují mechy a lišejníky, ale také množství vzrostlých stromů. Vodopády jsou v některých místech až 28 metrů vysoké a 120 metrů široké. Z této strany 43.1548986N, 17.6082208E se po ne příliš přívětivé cestě k nim dá dostat bezplatně a případně dole na cestičce i přenocovat.

Pramen řeky Buny

Mezi Mostarem aMeðugorje započíná velmi silným pramenem svou krátkou pouť krasová řeka Buna vlévající se po 9 km do již zmiňované řeky Neretvy. Nad pramenem ční sto metrová vápencová skalní stěna a řeku obestupují vzrostlé listnáče. Toto místo na konci 15. století učarovalo příslušníkům dervišského řádu, kteří si zde vybudovali svůj klášter. Pramen řeky je obehnán množstvím stánků s místnímy dobrotami a suvenýri.

Meðugorje

Kousek od Mostaru leží dříve téměř neznámá vesnička, o které se první zmínky objevují již v 16. století. Vesnička, která se roku 1981 stala jedním z nejznámějších katolických poutních míst na světě, zpovědnice světa (je zde postaveno 25 zpovědnic). V červnu toho roku zde totiž šest mladých lidí vidělo a modlilo se společně s ženou s dítětem v náručí, podle jejich tvrzení s Pannou Marií. V roce 2010 byla dokonce ustanovena vyšetřovací komise, která měla do celé záležitosti vnést patřičné světlo, ale finální stanovisko doposud nepadlo. Z malé vísky, o které svět neměl ponětí, se však za tu dobu stalo nábožensky významné a vyhledávané místo, jehož srdce se nachází u kostela sv. Jakuba. Nocovali jsme zde 43.1885658N, 17.6899458E.

Jajce

Město, pojmenované opravdu podle vajíčka, situované na soutoku řek Pliva a Vrbas, je známé především díky 27metrovému vodopádu, který se nachází na řece Plivě v jeho samotném centru. Za řekou se rozprostírá nádherné středověké centrum města s ruinami hradu, který se nad městem vypínal, pravděpodobně již od 14. století. Jajce postihla řada katastrof, mnohokrát epidemie moru a několikrát město také vyhořelo. Již od roku 1979 se hovořilo o zapsání hradu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, nicméně nominace podaná roku 2009 byla nakonec zrušena.

Černá Hora

Tento hornatý stát, kterému na celém jeho území dominují Dinárské Alpy s nejvyššími vrcholky přes 2 500 m n. m., patřil stejně jako řada dalších balkánských zemí mezi republiky Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Na rozdíl od ostatních se však nezapletl tolik do konfliktů, které státy Jugoslávie řadu let trápily, a i po rozpadu federace stále setrvával v unii se Srbskem. Po referendu v květnu 2006, ve kterém se 55,4 % voličů vyjádřilo pro odtržení od Srbska, se v červnu téhož roku Černá Hora zcela osamostatnila. A ač doposud není členem Evropské unie, platidlem je tady již od roku 2002 euro. Zajímavostí je, že i přes stále neutěšenou ekologickou situaci v zemi, se Černá Hora stala prvním ekologickým státem na světě, když v roce 1991 parlament schválil deklaraci o ekologickém státě.

Durmitor

Národní pak Durmitor je jedním z pěti národních parků Černé Hory a zároveň nejvyšším pohořím země. Turisté v něm stejně jako v ostatních parcích mohou v podstatě volně tábořit i pohybovat se mimo značené turistické trasy. Leží na hranicích s Bosnou a Hercegovinou, a právě touto trasou jsme do Černé Hory vstupovali. Do Durmitoru, jemuž dominuje téměř padesát vrcholů vyšších než 2 000 m n. m., jsme se vyšplhali na rozdíl od nekvalitní bosenské silnice po velmi udržované cestě kolem raftařsky oblíbené řeky Pivy (v roce 2013 byl kaňon, který řeka tvoří, zařazen mezi 10 nejpůsobivějších kaňonů světa) a pivské přehrady. Bujnou vegetaci živenou pivskou vláhou střídaly po mnoha serpentinách a tunelech do krajiny sporadicky zasazené listnáče a několik desítek pasteveckých domečků následovaných už jen pustou krajinou s klečí a mechy. A právě tady, téměř 2 000 m n. m. a pod dohledem nejvyšší hory Černé Hory Bobotovým Kukem, jsme za jasného večera našli své noční útočiště (43.0984711N, 19.0510153E). Mimo civilizaci, tou dobou i mimo veškeré turisty a jen za zvuku mírného větru. Ráno nás přivítalo mírně zamračeně, nízká oblačnost se však brzy rozfoukala a my jsme si mohli plnými doušky vychutnávat sjezd z národního parku se všemi jeho krásami a výhledy. Park je od roku 1980 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, a kromě dech beroucích vrcholků jsou zde rozesety téměř dvě desítky ledovcových jezer.

Sutomore

Sutomore, městečko obehnané cypřiši a bohatě vonícími borovicemi, které od nepříznivého počasí chrání blízké hory, je oblíbenou turistickou destinací. Především mladší turisty lákají nádherné pláže a rušný noční život. Nicméně i tady se dá najít klid, pohoda a nepřeplněné pláže. Třeba tady mezi Sutomorem a Zagraðe a zálivy Maljevik a Štrbina (42.1365964N, 19.0269181E). Každý den zde jezdil místní velmi sdílný rybář, od kterého si bylo možné koupit ryby.

Kotor

Kotor a jeho okolí je jedním z nejfotogeničtějších míst Jadranu. Úchvatné panorama města vytváří bezesporu vysoké hory černohorského Olympu - masivu Lovćen (podle kterého se údajně pojmenovala i celá Černá Hora) a Kotorský záliv, největší přírodní záliv jižního Jadranu a zároveň nejdeštivější místo v Evropě. Opačný extrém u Kotoru ale naměřili v roce 1998, kdy tady teplota mořské vody dosáhla neuvěřitelných 31,4 °C. Staré středověké město obklopené hradbami spolu s pevností sv. Jana bylo v roce 1979 zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V kotorském přístavu kotví veliké luxusní výletní lodě i malé rybářské lodičky, na které - stejně jako na celé panorama je úžasný výhled s úchvatnými západy slunce z pevnosti Goražda nad městem (zde jsme i přenocovali 42.3954619N, 18.7637728E). Pevnost byla postavena na konci 19. století a její funkce byla především pozorovací.

Skadarské jezero

Toto největší balkánské jezero, jezero krasového původu, a zároveň další z pěti černohorských národních parků se rozkládá na samotné hranici s Albánií (přibližně třetina je albánská, zbytek patří Černé Hoře). Od moře jej dělí vápencové pohoří Rumija. Do jezera se vlévá řeka Morača a Thate, které však nejsou jediným zdrojem vody tohoto jezera. Životadárnou tekutinu zajišťuje i na 5 desítek pramenů ze dna jezera. Vytéká z něj však pouze řeka Buna. Co se jeho hloubky týče, zdroje se v tomto údaji značně rozcházejí (dokonce někdy až o 50 metrů). Neobyčejnou krásu jezera podtrhuje i množství ostrůvků, přičemž na dvou z nich se nacházelo dokonce ostrovní vězení a pevnost. Jen pro zajímavost a srovnání např. s hevízkým termálním jezerem... Voda se tady ve Skadarském jezeře vymění zhruba za tři až šest měsíců. Skadarské jezero je jednou z největších ptačích rezervací v Evropě a oblíbeným zimovištěm statisíců ptáků. Narazit zde můžete na pelikány, volavky i kormorány. Ve vodě se pak prohánějí skadarští kapři, pstruzi, okouni i úhoři. Ostatně skadarského kapra, tento endemický druh, tady musíte jednoznačně ochutnat. Třeba tady s úchvatným výhledem na jezero 42.2721914N, 19.1232819E.

Albánie

Historie novodobé Albánie sahá do roku 1912, kdy po první balkánské válce země vyhlásila svou nezávislost. První kroky nově vzniklé monarchie byly značně nejisté a postupně vedly ke dvěma velkým změnám - v roce 1920 se hlavním městem místo Drače stává tehdy maličká Tirana a následně v roce 1924 se z Albánie stává republika. V dubnu 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie. V roce 1944 zemi osvobodilo protifašistické komunistické hnutí v čele s Enverem Hodžou, které započalo další zásadní éru v dějinách Albánie. Mezi roky 1945 až 1990 zde vládl tvrdý komunistický režim, který vedl prakticky v rozvázání kontaktů jak se západem, tak i s východem. Tvrdou ranou pro Albánii byla okupace ČSSR. Albánie na protest proti naší okupaci vystoupila z Varšavské smlouvy. Po této události dal Hodža vystavět po celé Albánii odhadem až tři čtvrtě milionu betonových bunkrů. Dodnes mnoho Albánců na tyto okamžiky vzpomíná a my jsme při obou našich návštěvách Albánie zažívali jako Češi nebývalou vřelost a souznění s naším národem. Bohužel obava o zopakování stejných událostí jako u nás vedla i k ničení mnoha albánských památek či dokonce k zakázání jakéhokoliv náboženství. Albánie se tak po nějakou dobu stala oficiálně jedinou ateistickou zemí na světě (dnes převažuje islám). Demokracie v Albánii začala postupně přebírat nadvládu až v letech 1990 až 1992. Nicméně dozvuky komunistického režimu jsou znatelné ještě nyní. Země se musela vypořádat s nezaměstnaností, korupcí a velmi pošramocenou infrastrukturou. Patří mezi 10 nejchudších zemí Evropy. Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa. Co se pobřeží týče, lze jej rozdělit na dva úseky - jadranské (okolo Drače) a jónské (jižně od Vlorë). Turisticky přívětivější i čistší nám rozhodně připadala až jónská část. Stejně jako Černá Hora je i Albánie seizmicky aktivní území.

Národní park Divjakë-Karavasta

Laguna Karavasta je jedním z největších mokřadů ve Středozemním moři. Od Jaderského moře je oddělena širokým pruhem písku a je domovem více než 200 druhů ptáků a ke třicítce druhů savců, plazů i obojživelníků. Hnízdí zde dokonce vzácný a ohrožený dalmácký pelikán. Místo je význačnou rybářskou oblastí a migrační zastávkou stěhovavých ptáků směřujících do Afriky. Místní lesy a mokřady přinášejí při procházkách v letních měsících příjemné osvěžení, je však potřeba počítat s bezpočtem nenasytných komárů. I zde se dá bez problémů bezplatně zaparkovat kdekoliv na pláži (40.9712382, 19.4749913).

Apollonia (40.435803, 19.494035)

U města Fier se nad úrodnou rovinou na malé náhorní plošině nachází velmi dobře zachovalé ruiny dříve velmi významného města Apollonia, které bylo založeno v 6. století př. n. l. O významnosti tohoto místa není pochyb. Ve svém díle jej zmiňuje i římský filosof, spisovatel a řečník Cicero. V tomto starobylém městě se kdysi nacházely mincovny, ve kterých se razily mince nalezené dokonce až u Dunaje. Ruiny města byly objeveny v 19. století a dnes se zde nachází kromě archeologického parku také muzeum archeologie.

Vlorë

Jedno z nejstarších albánských měst (založeno v 6. st. př. n. l.) a také druhý největší albánský přístav naleznete tam, kde se střetává Jaderské moře s Jónským. V posledních letech město roste do krásy a stává se z něj vyhledávané přímořské letovisko s pulzujícím nočním životem, skvělým jídlem a hezkými plážemi. Kolem pobřeží se táhne příjemná promenáda s řadou obchůdků a restaurací. Ostatně třeba bar Sunset přímo na promenádě s výhledem na přístav, ke kterému patří i malé dětské hřiště, stojí za zastávku, osvěžení se a ochutnání některé z pochoutek, které Albánie nabízí (40.435803, 19.494035).

Národní park Llogara

Oblast, která byla národním parkem prohlášena v roce 1966, je jednou z nejkrásnějších v celé Albánii. Po prudkém stoupání nyní již z velké části opravenou silnicí lemovanou nádhernými albánskými smíšenými lesy se vyšplháte z nuly až do tisíce metrů nad mořem (samotný park se nachází mezi 200 až 2 000 m n. m.), kde se najednou před vámi otevře neuvěřitelná scenérie dech beroucího pobřeží orámovaného z jedné strany vysokými horami a z druhé smaragdovým mořem s několika ostrůvky a za dobré viditelnosti i s kouskem Itálie a Korfu. Národní park je i mimo letní sezónu turisticky velmi oblíben a z celé oblasti pod národním parkem se jistě velmi brzy stane luxusní albánská riviéra. Pod llogarským průsmykem totiž již dnes vyrůstá exkluzivní rezort (www.greencoast.al). Oblast je význačným paraglidovým spotem. Mimo to se zde pořádají mistrovství světa v přesnosti přistání. Pod llogarským průsmykem v blízkosti příjemného baru SkySportSCenter se dá bezpečně zakempovat přímo u moře (40.165063, 19.589004).

Pokud budete cestovat dále na jih, vězte, že půjdete přímo po stopách Julia Caesara, po němž se jmenuje i jeden ze zdejších průsmyků. Cestou do hlavního města této oblasti, Himarë, projedete malebnou vestičkou Palasë, která byla vystavěna kolem dnes již více než 400 let starého platanu. Hlavní cesta se zde zužuje pouze do jednoho pruhu a vede vesnicí po tradiční kamenné cestě.

Himarë

V oblasti Himarë, která se výrazným tempem vyvíjí, se příjemně mísí řecká a albánská kultura, kterou je možno cítit především z místní kuchyně. Na samotné město shlíží z nevysokého kopce starý himarský hrad, kde jako by se zastavil čas. Z hradu a starého města je nádherný výhled na celé pobřeží a přilehlé pláže, z nichž mezi námi Čechy je jistě nejznámější Livadhi beach, kde lze zdarma zakempovat (40.1101251, 19.7211443) a případně na veškerý další servis využít např. kemp Moskato (doplnění vody, servis, praní apod.). Poblíž se nachází i skvělá restaurace Anxelhos (40.1095497, 19.7235043), kde se lze báječně najíst i mimo sezónu.

Modré oko (39.923777, 20.192486)

Poblíž vesnice Muzinë se nachází mezi sytě zeleným kapradím, duby a platany pramen řeky Bistricë, nádherný vývěr hýřící všemi odstíny modré a zelené. Své jméno Modré oko nese jednoznačně oprávněně. Uprostřed smaragdově zelené a tyrkysové duhovky opravdu jako by vystupovala safírově modrá zornice oka a okolní vegetace dokreslovala řasy okolo oka. Vývěr dosud nebyl plně prozkoumán, protože se potápěčům nepodařilo potopit až k úplnému dnu. Doposud bylo prozkoumáno neuvěřitelných 50 metrů hloubky, dno však stále objeveno nebylo. Koupání je zde, vzhledem k jedinečnosti místa a snaze o zachování neskonale krásného přírodního úkazu zakázáno. Teplota vody se pohybuje okolo velmi osvěžujících 10 stupňů.

Butrint

Na samém jihu Albánie, zasazené mezi Butrintské jezero a hory, se nachází ruiny dalšího historického města, které bylo díky své strategické poloze významným přístavem i obchodním centrem. Butrintu dominuje dnes stále velmi zachovalé divadlo z 3. století př. n. l., které kdysi mohlo pojmout až 2 500 lidí, akropolis a také chrámy a brány města, postupně tady vyrostly také lázně a ve 14. století i hrad, který byl následně v roce 1930 autenticky zrekonstruován. Město však zasáhlo několik ničivých ran, které vedly až k jeho konci. V roce 1153 to bylo katastrofální zemětřesení a následně pak nájezd Benátčanů, vzestup spodních vod a epidemie. Město úplně pohltilo bahno a místní bujná flóra. Vykopávky zde byly započaty ve 20. letech 20. století a od roku 1992 je Butrint zapsán, jako první albánská památka, na Seznam světového dědictví UNESCO.

A kam ještě v Albánii?

https://www.mrizizanave.al toto je téměř povinnost :-)