Albánie, otevřená náruč Balkánu
Dny opět ubíhají tak nějak pomalu. Je jaro 2021 a celou republiku sevřel zase tvrdý lockdown. Stejně jako na podzim. A my se, stejně jako na podzim, jedeme znovu nadechnout do kouzelné Albánie, načerpat nové síly a vyjít vstříc jaru, které je u nás ještě velmi nesmělé. V severomakedonském Národním parku Mavrovo ještě leží zbytky těžkého sněhu. Kolem Ohridského jezera se však už přiroda probouzí po zimě k životu. V neděli pozdě večer je tu klid a živou duši téměř nepotkáš. Jen sem tam nějakou kočku, toulavé psy, želvy a žáby. Alejí modrých a bilých pouličních lamp kolem jezera míříme pozdě večer do Pogradce (na mapě níže číslo 2). Vitá nás zasněžená náruč okolních hor a neuvěřitelně uklidňující kuňkání ohridských žabek.
Ráno nás nesmlouvavě budí teplé sluneční paprsky. Na skok se zase vracíme do Severní Makedonie. Nad Ohridským jezerem se tu vypíná klášter Sv. Nauma (3). Muže, jenž svůj život spojil i s naší historií jako žák sv. Cyrila a sv. Metoděje. Muže, jenž přes 20 let svého života strávil u nás na Velké Moravě. Klášterním komplexem nás provází majestátní pávi, ale před nebývale nádhernou výzdobou kostela sklání své hlavy i oni. A my se při jejich krmení dovídáme více o historii tohoto mystického díla.
Pod klášterem vede nenáročná stezka spojující další církevní stavby, ale nakonec nás zase nejvíce láká příroda. Zasněžené vrcholky, rozkvetlé louky, bzučící včelky, neskutečně dobíjející vůně jara a bublající a osvěžující křišťálově čistá voda. Tady se začíná psát budoucnost Ohridského jezera. Krasovými dutinami tady vyvěrá voda z Prespanského jezera, které Ohridské jezero napájí.
Je čas rozloučit se se sluníčkem zalitým Ohridským jezerem a majestátními labutěmi a vypravit se vstříc tyrkysovému moři. Teploměr v poledne ukazuje 20 stupňů ve stínu a my míříme kousek pod Drač k vesničce Karpen. Tady u čisťounkého moře plného nádherných mušlí všech tvarů a barev brzy vyroste spousta luxusních hotelů s výhledem na dračský záliv, smaragdové moře a podpatek Itálie.
Je pozdní poledne a my dnes dostaneme chuť na něco z místní kuchyně. Vybíráme Vilu Barbaut (4) a naše chuťové pohárky se brzy tetelí blahem. Jeden báječně vypadající a ještě lépe chutnajíci chod střídá další, až nakonec završíme náš oběd tím nejlepším čokoládovým fondánem se zmrzlinou, jaký jsme kdy měli.
V podvečer už přejíždíme ke Karavastské laguně (5). Tady můžete při troše štěstí spatřit pelikány, plameňáky, volavky i jiné vodní či stěhovavé ptáky a nespočet krabů. Hned se západem slunce spouští svůj koncert žabky kuňkalky a bažanti.
Ráno nás budí štěbetání vodního ptactva a ržání koni, kteří se pasou hned vedle našeho auta. Připomíná mi to tu francouzský Camarque. Po dřevěných lávkách se tu můžete projít za nesmírně uklidňujících zvuků lesa nad všeobjímajícím močálem.
V poledne už parkujeme u Apollonie (6), významného antického města pojmenovaného po Apolónovi, které vzniklo na počátku 7. století př. n. l. Téměř se ani nechce věřit, že v době její největší slávy zde žilo okolo 60 tisíc obyvatel! Naposledy jsme tady byli v parném létě roku 2011, ale jaro Apollonii propůjčilo nebývalou krásu. Louky kolem antických staveb jsou plné lučního kvítí a bzučících včelek.
V absolutním kontrastu s tímto poklidným místem, jen kousek od Apollonie, se nachází jeden z mnoha komplexů albánských bunkrů (7). Tady se protíná albánská historie s tou naší, s okupací Československa. Kde jinde tak opět ukázat dětem další strany historie? České i té albánské... A věřte, že z toho opravdu naskakuje husí kůže... Vidět na stěnách malby dýchacích masek, atomových hřibů, návody, jak se chovat při náletu. Ale i to je historie, ze které je třeba se poučit. Kterou netřeba zatlačovat do pozadí...
Jedna z mých nejoblíbenějších cest tady v Albánii je klikatice z Llogary směrem k Palasë. Tady se snoubí nekonečné moře s nyní ještě malinko zasněženými vrcholky hor a tak neuvěřitelně krásnými výhledy, až se tají dech. Vrcholy Llogary leží často v náruči mraků, tentokrát je však nebe téměř bez mráčků a prodlužující se stíny Llogaru halí do zvláštní záře.
Dole však na nějakou romantiku není čas. Tady se rychlým tempem rozvíjí nové letovisko - Green Coas resort. Ještě loni na podzim jsme tu mohli strávit pár dní s namraženou sklenicí piva a výbornou kávou. Letos už se s tímto místem loučíme. Není kde zastavit, celou oblast už pohltila výstavba.
Míříme tedy dál, na pláž pod Dhërmi (8). I tady je příprava na sezónu v plném proudu. Přesto však zůstáváme. Pláž na jednom konci končí nádherným skalním útvarem. Na Kypru by jej pojmenovali určitě jako Most lásky. A pravděpodobně k němu vymysleli i nějakou hezkou antickou legendu. Nevím, jestli mu Albánci nějak řikají, ale já beru zavděk Mostem lásky - lásky Jónského a Jaderského moře, jejichž vody se budou někde v této oblasti mísit.
A odtud už je to jen kousíček ke kaňonu a pláži Gjipe (9), snad nejhezčí pláži v Albánii. Monumentální vodou vymletý vápencový kaňon je vidět už od silnice a cesta až k pláži je pro správné teréňáky. Dnes si tedy cestu vychutnáme hezky po svých a příště (pokud ještě dolů nepovede asfaltka) snad už pořádným autem.
Pláž Gjipe rozrývá potůček osvěžující vody, která, jak se nakonec přesvědčíme, je teplejší než zdejší moře. Voda je křišťálově čistá, a abychom tuto dokonalost završili, albánská babička nám uvaří luxusní kávičku a zásobí dvěma Elbary.
Na závěr si ještě vyběhneme ke klášteru sv. Teodora ze 14. století. Ten je však zavřený, tak se alespoň kocháme neuvěřitelnými výhledy po okolí.
Sjíždíme dále na jih, k oblasti kolem městečka Himarë. Celé okolí lemují olivovníky a citrusy, i teď na jaře obsypané zralými plody. Z pláže Livadh (10) vede úžasná pěší stezka přímo do Himarë. Himarská promenáda i taverny tepají životem i mimo sezónu. Klid tu vládne snad jen na kopci - na starém hradě a v jeho okolí. Atmosféra hradu a nekonečné výhledy v nás budí představy o zašlé slávě starého města a jeho obyvatelích. Jak se tady tehdy asi žilo? Jaké útrapy a radosti lidé prožívali?
Kousek pod Himarë se rozkládá Porto Palermo. Toto místo je často synonymem pro ponorkovou základnu ze studené války, 650 metrů dlouhý a 12 metrů vysoký tunel pro čtyři ponorky. Je to místo, které si můžete prohlédnout od silnice, zpoza plotu, protože vstup do tunelu ze strany od hradu je dnes pro turisty nepřístupný, či si udělat krásnou procházku a nerušeně si tunel prohlédnout z druhé strany kopce (11). Tedy... nerušeně... doprovázet vás možná budou kozy, které se budou doslova předhánět o to, která vám před fotoaparátem lépe zapózuje, ovečky se budou chlubit svými letošními jehňátky a prasátka, zdá se, rozumí i českému chrochtání a příslibu nějaké dobroty. Poslední vojenské cvičení, o němž jsem našla záznamy, se tady uskutečnilo v roce 2014.
Tady ale objevujeme, i když je to po Gjipe opravdu obtížné napsat, skrytou perlu Albánie. Nádhernou oblázkovou nespoutanými vlnami zpěněnou pláž v područí úchvatných skalisek sevřenou tyrkysovo-safírovým mořem. Sluníčko je v poledne tak silné!
Naproti ponorkové základně směrem pryč od Himarë na mírném kopečku píše svou historii hrad Porto Palermo (12). Průvodci se v datování jeho počátku značně liší, nechme tedy na jiných, aby stáří hradu přesněji určili. Přínosnější je bezesporu zapomenout na všechny trable a jen nasávat zdejší atmosféru a nezapomenutelné výhledy.
Po několika relaxačních dnech na plážích Livadh a Bunecit (13) jsme opět nabrali síly na další poznávání Albánie. Pár kilometrů zpět směrem k Himarë se rozkládá malebná vesnička Borsh posazená na bujných pramenech. Tady zastavujeme na ranní kávičku, kterou si vychutnáváme přímo na terasách nad prameny (14). Kavárnička leží přímo u cesty a nelze ji minout. Teď mimo sezónu jsme tu témeř sami. Posilněni výbornou kávou (jak také v Albánii jinak...) pokračujeme na hrad Borsh nad vesnicí (15). První zmínky o hradu se objevily už ve 13. století. Hradu či spíše zřícenině dominuje dnes už především mešita Hajji Bendo.
Pokračujeme stále na jih k Butrintskému jezeru. Jezero vzniklo tektonickým propadem a my máme ambice konečně chytit nějakou rybu na večeři. Nakonec ale sáhneme po jistotě a báječně se navečeříme v restauraci, kde zpracovávají mušle přímo z Butrintského jezera (16).
Po báječné večeři zastavujeme na noc v Ksamilu (17). Teď mimo sezónu je tu liduprázdno a místní vyhlášené pláže úplně bez lidí nás lákají všechmi svými vnady. Ksamilské ostrůvky večerní atmosféru a západ slunce vymalovávají do neskutečných barev. Není těžké uvěřit, že ksamilské pláže patří mezi deset nejkrásnějších pláží světa.
Na samém jihu Albánie, zasazeno mezi Butrintské jezero tektonického původu a hory, se nachází ruiny města Butrint (18), které bylo díky své strategické poloze významným přístavem i obchodním centrem. Butrintu dominuje dnes stále velmi zachovalé divadlo z 3. století př. n. l., které kdysi mohlo pojmout až 2 500 lidí. Dnes v něm koncertují především žabky a své hry sehrávají poněkud stydlivé želvičky. Butrint se pyšní také akropolí, chrámy, postupně tady vyrostly lázně a ve 14. století i hrad. Město v historii zasáhlo několik ničivých ran. V roce 1153 to bylo katastrofální zemětřesení, později nájezd Benátčanů, vzestup spodních vod či epidemie. Město úplně pohltilo bahno a místní bujná flóra. Vykopávky zde byly započaty ve 20. letech 20. století a od roku 1992 je Butrint zapsán, jako první albánská památka, na Seznam světového dědictví UNESCO.
Další den plánujeme vyjet do vnitrozemí. Tuhle cestu mám moc ráda. Kolem Modrého oka, mezi téměř 1200 m vysokými horami, přes Gjirokastër, a pak se kolem Vjosy vydat směrem k Përmetu do termálních pramenů.
Poblíž vesnice Muzinë se nachází mezi sytě zeleným kapradím, duby a platany pramen řeky Bistricë, nádherný vývěr hýřící všemi odstíny modré a zelené - Modré oko (19). Uprostřed smaragdově zelené a tyrkysové duhovky opravdu jako by vystupovala safírově modrá zornice oka a okolní vegetace dokreslovala řasy okolo. Vývěr dosud nebyl plně prozkoumán, protože se potápěčům nepodařilo potopit až k úplnému dnu. Koupání je zde dnes, vzhledem k jedinečnosti místa a snaze o zachování neskonale krásného přírodního úkazu už zakázáno, málokdo však dokáže odolat. Teplota vody se pohybuje okolo velmi osvěžujících 10 stupňů.
Vyjíždíme serpentinami nad Modré oko. Co chvíli však zastavujeme. Je tu tak nádherně! Příroda se už plně probudila po zimě a hýří to tu barvami. Sytě zelenou zjemňují něžně fialové květy, pokud určuji správně, Jidášova stromu. Každá příkopa, každá louka i lesík kvete. A pak se přehoupnete přes kopec a najednou se krajina úplně mění. Klikatici a krásně zelenou přírodu střídá obestavěná rovná silnice.
A na ní leží i Gjirokastër (20), rodiště komunistického diktátora Hodži. Staré město plné nádherných kamenných osmanských domů je od roku 2005 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Na město dohlíží majestátní pevnost, jejímž úkolem bylo chránit hranice Byzanské říše. Pro město tak typické střechy z jakoby stříbrné břidlice pravděpodobně stály i za jeho dřívějším názvem - Stříbrné město. Nad městem v kamenitém terénu se nachází most věnovaný Ali Pašovi, významnému budovateli města, který se zasloužil mimo jiné i o stavbu městského akvaduktu.
Jen tři kilometry od města se nachází romantické jezero Viroi (21). Doporučuji nakouknout na fotky polské potapěčky a fotografky Ireny Stangierske, které vám doslova vyrazí dech. Nicméně jezero je úžasně dobíjejícím místem i "shora". Teď na jaře bylo doslova poseto květy vodních rostlin a skrz neuvěřitelně čistou vodu jsme mohli pozorovat ve vodě kromě jezerní vegetace i žabky nebo užovky.
A pak už kolem Vjosy míříme k termálním pramenům u Përmetu (22). Za hradbou zasněžených hor, těsně před tím, než svou pouť spojí ledově studená řeka Lengarica s Vjosou, se nachází jedny z nejznámějších albánských termálních pramenů. Většina z osmi léčivých sirných pramenů o teplotě 22 až 30 stupňů leží v blízkosti nádherného kamenného osmanského mostu.
Za tím nejteplejším z nich s blankytně modrou vodou, do níž jakoby někdo vylil hektolitry teplého mléka, se však musíte vypravit do samého nitra kaňonu, který tady po staletí Lengarica modeluje. Suchou nohou se k němu teď v jarním období dostat nedá. A tak procházíme bosky hlubokým kaňonem, předháníme se s žabkami, místy šplháme, jinde si kotníky vyhříváme v teploučké vodě, abychom je zase o pár kroků dál zchladili ve vodě úplně ledové. V nejteplejším ze sirných pramenů je kupodivu živo. Ne, turisty tady v nitru kaňonu nepotkáváme, ale žabky kuňkalky pomyslně sedí i na horkém prameni.
Osvěženi a plni energie z pramenů i neposkvrněné přírody však zjišťujeme, že toto je pouze část krásy, kterou tady před námi Albánie ukrývá. Šplháme po kozí stezce nad pravým břehem, abychom si kaňon prohlédli i z výšky. Děti statečně s námi. Míjíme podivné karmínově červené rostlinky (parazitické ozorny) a do nohou nás šlehají jalovce. A najednou se porost otevírá a my stojíme téměř na samém vrcholku kaňonu, přímo před pasteveckou jeskyní. Kozy tu mají vybudovánu jeskyní krytou ohradu, pasáček velké ohniště s celým zázemím potřebným k životu. Těžko poznat, kdy naposledny zde někdo opravdu žil. Před nedávnem? Nebo před lety? Ze skalní terasy před jeskyní je nádherný výhled - do kaňonu i na hory za ním. Když vystoupáme ještě o kousek výš, tajíme dech, z výšky, té hloubky pod námi, ale především z výhledů, které se nám odkrývají. V údolí panuje jaro, všechno kvete, na nebi se honí mráčky, odpolední sluníčko už začíná prodlužovat stíny a na vrcholcích hor stále panuje paní Zima.
Po dalším koupání v termálních pramenech se vydáváme z vnitrozemí zase zpátky k moři. Loni na podzim jsme se odtud vydali přes Leskovik, Ersekë a Korču přímo k Ohridskému jezeru. Tehdy v podzimně zbarvené přírodě to byla nádherná cesta. Nicméně tuto cestu chci vzpomenout kvůli jiné naší zastávce. Tato cesta vede přes vesničku Borovë, jejíž historie nesmí být zapomenuta. 6. července 1943 německá armáda vypálila celou vesnici a zabila 107 jejích obyvatel. To měla být odveta za úspěšný partyzánský útok na německý konvoj v sousední vesnici Barmash. To měl být zdvižený prst pro všechny rebely. Jak opět podobné s naší historií, že? Máme toho, my dvě zemičky a lidé v nich, tolik společného!
My se však letos vydáváme zpět cestou, kterou jsme přijeli. V Këlcyrë na nás najednou ze strmé skalní stěny vykoukne zřícenina hradu či snad pevnosti, jejíž počátky údajně sahají až do 4. století př. n. l. Je až neuvěřitelné, v jakém terénu byl hrad vystavěn a následně v několika etapách dostavován a rozšiřován.
A naše cesta pokračuje kolem nádherně zbarvené Vjosy a jejího divokého koryta dál...
Po mnoha teplých a suchých dnech najednou zaprší. Příroda se snaží zachytit každičkou kapku životadárné tekutiny. Vlaštovky se předhánějí o to, která uloví více hmyzu. Vzduch je cítit tak nějak jinak, svěže. Vymizela vůně květin a je více cítit moře. Na obloze se trhají vodou nasáklé mraky a Albánie nám ukazuje další ze svých tisíce krás. Tady u laguny Narta (23) vše vypadá tak nějak jinak. Krajina se úplně změnila, jakoby nás něco pohltilo a přesunulo o tisíce kilometrů na sever. Na útesech této významné ptačí rezervace vyhlížíme místo plameňáků a volavek spíše papuchalky. A přece jsme v Albánii, sevřeni Vlorou a Vjosou, která zde končí svou 272 km dlouhou pouť v Jaderském moři.
Míříme do nitra laguny k byzantskému klášteru Panny Marie na ostrově Zvërnec (24). Pláž tu není poseta oblázky ani žhavým pískem. Každý její milimetr tvoří miniaturní mušličky všech barev, sem tam protkané barevným peřím plameňáků. A všude je ticho. Jakoby se i ptáci báli narušit zvláštní rovnováhu mezi nebem a zemí, aby se mraky znovu neroztrhly.
Vzdalujeme se od pobřeží. Mezi horami, protnuto řekou Osumi, leží okouzlující město tisíce oken - Berat (25). Vydáváme se po starých dlažebních kostkách malebnými uličkami starého kaskádovitého města ochutnat další tvář Albánie. Nesměle klepeme na jedny z dveří, zdá se, že zde mají zavřeno. Ale kdepak. Vítá nás vřelá náruč Liliho a jeho malinkatá rustikální restaurace vtěsnaná mezi staré domy. Usedáme ke stolu a od prvního okamžiku si připadáme jako Liliho staří přátelé. Jakoby nás Lili pozval na svůj pravý albánský rodinný oběd, který jeho manželka mezitím připravuje v bylinkami provoněné kuchyni.
Posilněni skvělou albánskou kuchyní, domácím vínem a rakijou šplháme mezi osmanskými domy útlými uličkami "dobýt" beratský hrad, jeden z největších hradních komplexů v Albánii. Byl postaven ve tvaru trojúhleníku s 24 věžemi a dvěma branami. Promenádu u řeky lemuje alej vzrostlých jírovců s velkými a omamně vonícími květy. Levý a pravý břeh řeky Osumi spojuje most Gorica, další ze symbolů Beratu. Místo původně dřevěného mostu tady okolo roku 1780 vyrostl most kamenný, zvedající se 10 metrů nad řeku Osumi.
Naše dny v Albánii se pomalu krátí. Vnitrozemím se pomalu přesouváme zase zpátky k Ohridskému jezeru, s malou zastávkou v Belshi (26). Městečko Belsh, které oficiálně vzniklo teprve v roce 2015 sloučením pěti albánských vesniček, se nachází na náhorní plošině v oblasti Dumre. Tady, jen 60 km od hlavního města, se nachází na 85 krasových jezer, což tuto oblast řadí mezi nejzajímavější krasové oblasti v celém Středomoří. I zde v Belshi se život soustředí především kolem centrálního jezera ozdobeného lekníky a plné svižných ryb, které se snaží vyhnout návnadám místních rybářů. Okolí Belshe, v létě tak sužované suchem, teď na jaře hýří barvami. Svěží zelenou, žlutou a nebesky modrou.
My se však posouváme dále. Na západním břehu Ohridského jezera, necelých 10 km od státní hranice se Severní Makedonií, se na malém poloostrově rozkládá v područí vinných rév malebná vesnička Lin (27), která, jak se zdá, byla osídlena už v době železné. Na kopečku nad vesnicí archeologové objevili pozůstatky raně křesťanského byzantského kostela a v roce 1969 odkryli na podlaze nádherné mozaiky znázorňující ryby a ptáky. Podobné mozaiky byly nalezeny např. i v řecké Soluni. Teď na jaře jakoby se tady zastavil čas. Snad jako bychom měli poslední možnost před cestou zpět nabrat poslední sluneční paprsky, jen tak koukat do křišťálově čisté vody Ohridského jezera a čerpat energii z albánské vstřícnosti. Zastavujeme se na malé občerstvení u Rosy. Jen tak si na chvíli posedět, koukat na rybáře, vychutnat si poslední silné albánské kafe a Rosinu domácí kuchyni. A snad i začít plánovat další cesty za krásami naší planety...